Nebýt Nirvany, možná by neměl na tomhle koncertě kdo hrát. Vždyť právě kult Kurta Cobaina a celá vlna grunge měly v začátcích Bush, stejně jako u předskakujícího Imodia, přímo kardinální vliv. V případě domácí party nebyly nirvanovské (tedy zvukově špinavé a anglicky zpívané) začátky nikterak výrazné a více než o hudební nápodobu šlo u mladého kvarteta (tehdy tria) hlavně o podobně neurvalou prezentaci a stylizaci podle hesla: "I'm Kurt Cobain" a následně "I'm not Kurt Cobain". Oproti tomu, Bush se v tomto zlatém věku grunge inspirovali, jak jen to šlo - vlastně až na samé hranici bezostyšného vykrádání, a hned jejich první dvě Seattlem načichlé desky "Sixteen Stone" a "Razorblade Suitcase" je vcelku zaslouženě dostaly na vrchol.

Poté, co si na pódiu zabrnkali Imodium (méně energicky, než je u nich běžné, přesto jejich půlhodinový set nebyl za trest, jak se v smsce svojí kamarádce vyjádřila jedna zpovzdálí sledujících dívek) a poté, co se hlavní osvětlovač už popáté rozčílil, že mu diváci před pult pokládají nedopité drinky: "Man, this one costs fifty thousand dollars, you know?" měl začít ten pravý grunge večírek.

Jenže nezačal. Lucerna Music Bar už v tu chvíli sice změnil stav z poloprázdný na poloplný a několik stovek fanoušků o sobě dávalo hlasitě vědět, avšak očekávaná rocková exploze se na pódiu nekonala. Po většinu koncertu chyběl silnější náboj. Do jisté míry za to mohl nepříliš ostrý a místy zahuhlaný zvuk (kapela byla navíc několik prvních písní jaksi potichu), avšak tyto nedostatky nevylepšilo ani nasazení hudebníků na pódiu.

Zatímco jiná devadesátková vykopávka, američtí Ugly Kid Joe, před dvěma měsíci na tomtéž místě dokázali, že jsou duší stále rockeři, Bush jako by celé svoje charisma zapomněli v oněch devadesátých letech. Z pohledného frontmana Rossdalea se stal lehce slizký chlapík (fanynky, jež ho po koncertě obklopily, byly, pravda, jiného názoru), kterého nejvíce ze všeho zajímalo, jak v bílém nátělníku vypadá jeho opálená a vyrýsovaná muskulatura. V průběhu celé show byl sice ve skvělé náladě, ale víc než na hudbu samotnou se soustředil na dívky a dámy v prvních řadách. Jediným opravdovým rockerem na pódiu tak byl jen druhý kytarista Chris Traynor, toho večera v kožené vestičce a s knírem a la Krakonoš. Mimochodem, z původní sestavy zůstali jen Rossdale a bubeník Robin Goodridge.

Aspoň že měli Bush co hrát. Setlist poskládali z velké části ze zmíněných prvních dvou desek (z debutu zazněla dokonce celá polovina skladeb), a přestože pecky jako "Machinehead", "Everything Zen" nebo "Greedy Fly" nevyzněly zdaleka tak syrově a přesvědčivě jako ve studiové podobě, šlo i tak o příjemně mrazivé okamžiky. A také o splnění snu mnohým fanouškům - vždyť na Facebooku jste už před koncertem mohli číst třeba "Bush jsou kapela mýho mládí! nebo "Tuhle kapelu jsem poslouchal celou střední."

Samozřejmě došlo i na balady "Swallowed" a "Glycerin" a nezklamaly ani nové kousky (např. "All My Life" nebo singl "The Sound of Winter") ze zmíněné novinky "The Sea Of Memories". Speciálním bonusem pak byly hity "Breathe" od Pink Floyd a hlavně našlapaná "Come Together" z pera The Beatles, jež obě zazněly v přídavku. To už měl celý večírek přece jenom trochu rockovější parametry.