Po trojkolekci hudebních fejetonů s jepičí trvanlivostí, které Jaromír Nohavica pod názvem "Virtuálky" postupně vypouštěl v posledních třech letech do virtuálního světa, uťal oblíbený písničkář vydáním alba "Tak mě tu máš" čtyřleté čekání na plnohodnotného následovníka poněkud nedoceněného "Ikara". Dosud poslední studiové album, dost možná nejsilnější od kultovního "Divného století", otevíralo nový prostor k diskusi o Nohavicově nevyřešené minulosti, což mnozí škarohlídi - často z řad hudebních publicistů - nemohli tak docela vykousat. Aniž by si uvědomili opravdovou sílu a tíhu materiálu, desku pro autorův domnělý egocentrismus a ublíženecký postoj šmahem odsoudili.

Nejprve démon alkohol, později prokomunistická minulost odstavily Nohavicovu hudební produkci v mysli konzumní společnosti na vedlejší kolej. Je až s podivem, že po letech veřejného pranýřování a koncentrované mediální nenávisti směřované vůči jeho osobě devětapadesátiletý písničkář nezahořkl a stále tvoří písně k pobavení i zamyšlení početného publika napříč generacemi i subkulturami.

Novou desku "Tak mě tu máš" natočil Nohavica zkraje letošního roku v jednom z pokojů prostějovského Grandhotelu. K lidovému vypravěči, sentimentálnímu básníkovi a hrdému patriotovi tentokráte Jaryn přibral i roli glosátora tuzemského sociálně-politického dění. Není náhodou, že se na aktuálním albu objevují hned tři virtuálky.

Střídmá aranžmá nového materiálu mají kromě samotného Nohavici na svědomí akordeonista Robert Kuśmierski, houslista Jaromír Nohavica starší a klavírista Dalibor Cidlinský mladší. Folková jednoduchost vykonává svou cituplnou funkci přesvědčivě, beze zbytku. Podmanivými motivy se nahrávka jen hemží. Východoslovanská melodičnost, jež umí býti tklivá i skočná, nostalgická a rozjímavě uklidňující i rozverně rozdováděná, mistrně koresponduje s textovým obsahem samotných písní.

Žel lze rozpoznat i neřesti posledních let, tedy nadprodukci tuctových rýmů a kolísavou kvalitu skladeb. Zatímco některé se blyští jako diamanty, jiné jsou docela bez lesku. Kvalitativním sítem tak neprojde hned celé kvarteto písní, což jistě stojí za zamyšlení. Vně jednotlivých textů se pak objevují obraty, které hodno tesat do kamene, u jiných si však má i ryze průměrný básník tendence rvát vlasy. Dovolit si kritizovat Nohavicovy básně sice může vyznít jako rouhání se, ale je přece zásadní rozdíl mezi po sobě jdoucími verši, které jsou lehce zapamatovatelné, protože se vkrádají tak nějak automaticky na mysl, a těmi, které jsou autorem vkládány jen proto, aby se báseň rýmovala a zněla lehce zapamatovatelně, přestože ve výsledku dává smysl pražádný.

Nohavica v písni "www.idnes" na tento nedostatek sám poukazuje, jedná se ovšem o chabé alibi. Jediný, kdo v Česku nemusí dávat smysl, je přece Hugo Toxxx. A propos, tématika hip hopu se v teoretické rovině na albu objevuje hned několikrát. Věčná škoda, že se Nohavica v praxi neodhodlal k pokračování spolupráce s některým ze zástupců tohoto žánru. Vždyť "Já tam byl" patří ke klenotům tuzemské hudební pokladnice.

Tolik diskutovaný singl "www.idnes" prozrazuje i jiný Nohavicův neduh. Zatímco v minulosti se mohl pyšnit přímočarostí, nyní potřebuje ke sdělení jedné myšlenky celou píseň. Bonusovi na "Konci civilizace" plně postačila jediná věta - "Kupujete časopisy, klikáte na web, všechno čtete, máte tolik informací a nic nechápete." - aby sdělil světu to samé, co Nohavicovi trvá čtyři a tři čtvrtě minuty.

Ještě větší humbuk než černá kronika vzbudila jiná černá píseň, "Dežo". Filmový kritik Kamil Fila dokonce nařkl Nohavicu z rasismu. Jarek ale samozřejmě není o nic větší rasista než Jan Těsnohlídek mladší... Vodou na mlýn Filovým slovům jistě musí být závěrečná záležitost celého alba "Z minula do budoucna", neb se nápadně podobá atmosféře Landovy patnáct let staré desky "Pozdrav z fronty".

V pozitivním slova smyslu z nových písní zaujme ještě dokumentární "Moskevská virtuálka", naopak spotřební lhůta naléhavé táborákové Krylovky "Kupte si hřebeny" již dávno vypršela.

Kolegové z jiných médií hodnotili album "Tak mě tu máš" takřka totožně, totiž devíti body z deseti. Bezbřehé nadšení bych ale v tomto případě krotil. Nadprůměrná, byť méně oslnivá sedmička sluší materiálu daleko více. Dovolím si tvrdit, že tak vysoké hodnocení mohlo být jinde použito i v důsledku katarze, neb teprve s Nohavicovým novým albem mnozí zpětně zjistili, jak moc v minulosti přecenili schopnosti a dovednosti Tomáše Kluse. Nohavica je totiž ještě stále na míle před ním. Je neohrozitelně nejuvěřitelnějším tuzemským folkařem. A o věrohodnost jde ve folku především, ne?