S Bloc Party to dlouhou dobu nevypadalo moc dobře. Dá se říct, že po vydání "Intimacy" a sólové desce frontmana Keleho už s jejich návratem málokdo počítal. Jenže zázraky se občas dějí, a tak se nám fantastická čtyřka vrátila nejen na pódia, ale i do studia a připravila novou desku "Four". Není to moc invenční název, ale drobnou symboliku v něm najdeme. Kromě toho, že je čtvrtou v pořadí (a vychází po čtyřech letech od "Intimacy"), značí návrat čtyř kamarádů a zrovna tohle znovuobnovené přátelské pouto se nese celou nahrávkou. Bohužel.

Nemá cenu chodit dlouho kolem horké kaše, "Four" rozhodně není návrat, který by zasloužil aplaus. Vinu na tom podle mě nese fakt, že když si Bloc Party dali pauzu, byly za tím problémy jak osobní, tak i pracovní. Myslím, že při pohledu na to, jakým směrem se ubírali na "Intimacy" a jakou hudbu Kele hraje sólově, je jasné, že právě on tlačil zbytek kapely k jejich nelibosti k experimentům s elektronikou. Na novince se tedy opět vrací ke kytarám, ale na invenční post-punk prvních dvou alb rovnou zapomeňte.

Skladby "Four" by se podle zvuku daly rozčlenit do tří skupin. Do té první patří poněkud legrační pokusy o hlasitý rockový nářez: "So He Begins To Lie" (i když ta funguje jako energický otvírák), "3X3", případně závěrečná "We Are Not Good People". Do druhé náleží skladby, ve kterých opakují již použité postupy ("Day Four" stojí někde mezi "So Here We Are" a "I Still Remember", "Octopus", "Real Talk" znějící jak b-strana singlu Red Hot Chili Peppers) a do třetí kousky, ve kterých najdeme alespoň ještě nějaké zbytky invence ("V.A.L.I.S" nebo "Truth", ve kterých zní jako klasičtí Bloc Party, do nichž jsme se kdysi zamilovali).

Kele se přiznal, že během natáčení hodně poslouchal Nirvanu, čímž vysvětluje ony pokusy s hlasitými kytarami. Odvahu někam se posouvat tak vystřídal pouhý revival zvuku kapel, jako jsou The Smashing Pumpkins (myslím někdy kolem "Zeitgeist", rozumíme?) nebo System Of A Down (zkoušet můžou, ale Kele není Serj). Někteří z vás možná budou mluvit cosi o vývoji, a že je vlastně dobře, že se pánové snaží v místech znít trochu jinak, ale tudy cesta opravdu nevede.

Dokázal bych přimhouřit oči, kdyby tohle vyšlo tak za dvacet let a my u toho vzpomínali na časy, kdy kytarová scéna byla naposledy na vrcholu. Vzhledem k faktu, že nahrávku natočili stále ještě poměrně mladí muzikanti, bych očekával víc invence. S "Four" to zatím vypadá tak, že časy, kdy jsme Bloc Party řadili mezi nejoriginálnější kapely, jsou pryč. Alespoň prozatím.