Nehybné červené reflektory opřené do kovového hrazení ostře kontrastují s peklem, které se odehrává za zábranami. Stovky a tisíce na kost propocených těl jsou v pohybu. Sotva dýchatelný vzduch co chvíli protne letící kelímek s pivem nebo zmačkané triko. To vše se děje za doprovodu hrubé kytarové smršti pod pomyslnou taktovkou týpka v okovaném křiváku a pavučinou vytetovanou na holé lebce. Do české metropole přijeli Rancid.

Není mnoho kapel, které by pro hudbu, konkrétně punk-rock, znamenaly tolik, co právě tahle kalifornská parta. Když pomineme sedm řadových alb a hromadu vedlejších projektů jednotlivých členů, fungují Rancid coby inspirační zdroj pro nekonečnou řadu dalších kapel a umělců. Výročí dvaceti let existence byl ostatně dobrý důvod k tomu, aby se formace vydala na tah napříč Evropou a poprvé v historii navštívila také Prahu.

Místo původně plánovaných Stomper 98 před skoro dva a půl tisíce natěšených fanoušků předstoupili pražští Saints & Sinners. Když pominu klasiky stylu Cock Sparrer nebo švédské Perkele, oi! mě nikdy neuhranulo. Mnoho se na tom nezměnilo ani po vystoupení těchto skinheadů. Na můj vkus je tahle muzika, kulantně řečeno, moc předvídatelná, jednoduchá a až příliš přímočará. Jejich set však byl ideální příležitostí k tomu obejít ochozy, pozdravit známé a proklestit si cestu skrz bezpočet front, které zatím narostly do mnohametrových délek. Vystajlované ohozy vybraných jedinců a bezpočet kérek dokonale dokreslovaly atmosféru.

Další hudební příspěvek nesl název Tower Blocks a přicestoval z Berlína. Kvartet punkerů ve srovnání s Pražáky zaujal o poznání více a je třeba říct, že své fanoušky si našel. Na druhou stranu jejich produkce až příliš snadno splynula v jeden celistvý blok, ze kterého zůstaly v paměti jen dva momenty. První byl okamžik, kdy baskytarista vyměnil basovou kytaru za kontrabas, čímž dosavadní zvuk dostal další rozměr. Tím druhým okamžikem byl cover hymny "If The Kids Are United," kterou Tower Blocks odehráli na samý konec svého vystoupení.

Setlist večera sděloval, že Rancid odstartují v půl desáté. Jenže všichni víme, že se jedná o natolik velkou a natolik hvězdnou kapelu, že drobné zpoždění nástupu na scénu je tak nějak samozřejmostí. Po deseti minutách neúnavného vyvolávání jména kapely hudebníci vstoupili do sytě rudých pódiových světel.

Ačkoliv se tady celou dobu bavíme o punk-rocku, pro alba Rancid je charakteristická produkce zahrnující řadu nástrojů, které pro daný žánr nejsou zrovna typické. Ty však v koncertním provedení chyběly, a tak se jejich hudba ukázala ve své přirozené syrovosti. Nebo spíš ryzosti? Lze dokonce říct, že víc než na muzikantské vyhrávky kapela kladla důraz na energii a pravidla žánru. Ovšem to bylo přesně to, co si pražské publikum žádalo. Na druhou stranu nechyběly výrazné momenty v podobě hitovek jako hned úvodní "Roots Radicals","Time Bomb", "Old Friend" či "Nihilism".

Nepamatuju jiný koncert, kdy se sál Lucerny skoro v celé své velikosti proměnil ve vroucí kotel. Rancid dostáli statusu punkové legendy. Mokrá přilehlá schodiště a kaluže sražené vody na odpočívadlech dávaly tušit, že stejně jako kapela ani publikum koncert neodfláklo.