Na v pořadí už pátý koncert excentrického rockera Marilyna Mansona na našem území zřejmě nemalá část jeho příznivců vyrážela s velkou nejistotou. Všichni totiž ještě mají v živé paměti naprostý šlendrián a skandální průběh, ukončení a ostatně i délku jeho posledního tuzemského koncertu z června 2009. Pokud jste se tehdy nezúčastnili, vše podstatné z onoho dne se dočtete v mé reportáži.

Tehdy Manson dosáhl hudebního dna. Vydal svou nejslabší nahrávku "The Hight End Of Low", pro jejíž slabé prodeje byl nakonec vyhozen z vydavatelství Universal. Jeho koncerty se přesouvaly do stále menších prostor díky nízkému zájmu a stejně tak i osobně na tom asi nebyl úplně nejlépe, což nejlépe dokázalo právě brněnské vystoupení. Leckdo, včetně mě, nad ním už tehdy zlomil hůl, nicméně jak se říká, ode dna se můžeš odrazit už jen nahoru a právě to se tento rok stalo. Zpěvák vydal v květnu své nejlepší album od éry svého tvůrčího vrcholu a včera v Praze složil ve všech ohledech úspěšný reparát za minulou ostudu.

Celý večer odstartovala o půl deváté předkapela v podobě emorockové formace ESO z Velké Británie. Ti dostali k dispozici pro support královský čas celé tři čtvrtě hodiny a nemůžu říct, že by ho využili úplně úspěšně. Prvních pár skladeb měl jejich rock se silným indie nádechem docela náboj a hlavně expresivní vypjatý projev zpěváka, který mi svou naléhavou barvou hlasu připomenul Keitha Caputa z Life Of Agony blahé paměti, na sebe vázal hodně pozornosti. V druhé půli setu ale začal bez znalosti jejich písní set už poněkud nudit, a to navíc s přímo úměrně stoupajícím očekáváním hlavní hvězdy. Z nahrávek ale kapela nezní úplně marně, a tak hlavní problém v bariéře mezi ní a publikem byl mimo jiné i v neznalosti jejich tvorby.

V moment odehrání jejich poslední skladby jsem se v beznadějně vyprodané, ale klimatizaci zcela postrádající Lucerně připravoval na nejhorší, a to sice hodinové (koncert z roku 2009) nebo dokonce devadesátiminutové (2007) čekání na vrchního principála. Show však začala shozením černé plachty a prvními tóny novinkové "Hey, Cruel Wolrd" už za půl hodiny, což bylo znamení toho, že dnes se dočkáme profesionálního výkonu bez nějakých hvězdných manýr.

První polovina setlistu sice měla trošku chladnější atmosféru, ale bylo jednoznačně vidět, že Manson je v relativně dobré formě a opravdu se snaží odčinit tři roky starý debakl. Složení skladeb jinak kromě čtyř novinek obsahovalo osvědčené klasiky a velmi potěšila především nepříliš často živě hraná "Coma White", kterou si s Marilynem zazpíval celý sál a během které na přední řady symbolicky sněžil kokain jakožto hlavní téma této slavné balady. Potěšila i hypnotická novinka "Pistol Whipped", ve které se zpěvák chopil kytary, ale večer jasně kulminoval k pravému hodokvasu pro old school fanoušky.

Závěrečná čtveřice skladeb totiž musela zákonitě rozproudit krev v žilách všem jeho starším fans, kteří se přišli na koncert podívat spíše z nostalgie. Především pak mocný zlatý hřeb programu v podobě fan(t)atické "Antichrist Superstar", při které byla oprášena legendární katedra/řečnický pult. Z ní pak stylizovaný diktátor s klubkem mikrofonů v rukou pokynul šílícímu davu. Nevěřil bych, že se této kultovní scenérie vystoupení z dávných časů ještě někdy dočkám naživo.

Marilyn Manson se tentokrát pokorně soustředil především na dobře odehraný a odzpívaný koncert velmi solidní délky téměř osmdesáti minut, než na nějaké arogantní rocknrollové excesy, a tak bylo toto vystoupení v přímém kontrastu s jeho minulou show v Česku. A i když samozřejmě už u nás nikdy nemůže překonat svůj kultovní koncert z roku 2001, o kterém kolují doslova legendy, celkově včerejší večer hodnotím ještě lépe než nemastný neslaný pražský gig z roku 2007. A ruku na srdce, kdo by po minulé ostudě čekal, že hlavními pilíři aktuální show budou preciznost a po všech stránkách profesionální výkon. Velká spokojenost a napravení pachuti, neb jak vidno, s Mansonem je třeba stále počítat. A to i naživo.