Rufus McGarrigle Wainwright se narodil do hudební rodiny, jeho rodiče Kate McGarrigle a Loudon Wainwright III se však rozvedli, když mu byli pouhé tři roky. Většinu dětství prožil v Montrealu, kde vstřebával své první zkušenosti, od šesti let uměl třeba hrát na klavír. Ve svých třinácti se coby člen folkových The McGarrigle Sisters And Family (v ní kromě něho byla jeho matka Kate, sestra Martha a teta Anna) prožil rozsáhlejší koncertní hraní. Rok na to vydal svou první písničku "I'm a-Runnin'", která zazněla ve filmu "Tommy Tricker And The Stamp Traveller", ta mu vynesla i nominaci v kanadských filmových cenách Genie Award (ročník 1989) v kategorii Best Original Song. Prvotina "Rufus Wainwright" přišla až po dlouhých devíti letech, kdy neúspěšně obcházel vydavatelství s demo nahrávkami, první ucelenou podobu jeho debutu najdete jako poslední disk v loňské ucelené kolekci "House Of Rufus".

Rufus nyní žije v Montauk se svým partnerem Jörnem Weisbrodtem a dcerkou Vivou (její matkou je dcera Leonarda Cohena Lorca). Spolupracoval s mnoha umělci, zhudebnil Shakespearovské sonety, napsal operu "Prima Donna" a je vášnivým posluchačem vážné hudby, o čem svědčí i v roce 2007 vydaná kompilace "Yellow Lounge", pro kterou vybral své oblíbené kompozice. Zatím poslední položkou v jeho diskografii je "Out Of The Game", v rámci turné k ní se prvně zastaví i u nás.

Časté hraní v montrealském klubu Cafe Sarajevo mu pomohlo do povědomí. S Pierrem Marchandem seskupili i několik demo pásek, které putovaly k různým vydavatelům. V roce 1996 se přestěhoval New Yorku, kde vystupoval v Club Fez, ale zanedlouho se přesunul do Los Angeles. Tam s producentem Jonem Brionem začali pracovat na debutu, vzniklo téměř šest desítek skladeb a nahrávací sekvence spolkly přes sedm set tisíc dolarů. "Rufus Wainwright" na značce DreamWorks zabodovalo a vysloužilo si ovace, i bez vydání jediného singlu. Jedinou promoaktivitou se zpětně stal klip "April Fools" (režie se chopila Sophie Muller) a malé role si v něm zahrály Melissa Auf der Maur a Gwen Stefani (u ní v domě se i dokonce chvilku filmovalo).

Samotná deska odhalila to, co bude po následující léta u Rufuse Wainwrighta poznávacími prvky - cit pro orchestrace, balanc mezi popem, operetou a baroque popem, plus nezaměnitelnou doménu jeho textů. Do tohoto niterného prostoru vtáhne neo-operní "Foolish Love" a dějová spirála v "Danny Boy" poodhalí možné začátky, konce vztahu mezi dvěma muži. Rufusova nepřehlédnutelná osobitost, vlastní zkušenosti dodávají všem písním hmatatelné a uvěřitelné skutečnosti dospělosti, přeci jen časové rozpětí vzniku bylo téměř devět roků. Výsledná podoba je tak přeletem nad tím, co si prožil a co jej zasáhlo. "Beauty Mark" je krátkou ódou pro jeho matku, naopak rozsáhlá variace "Barcelona" ohromí svým nábojem. Syrová, s pošpiněným Rufusovým vokálem, "Matinee Idol" je v plném kontrastu vůči křehké akustice "Sally Ann". Pokud chcete poznat to, co tvoří jeho tvůrčí ucelenost, měli byste začít právě touto nahrávkou.

Tři roky si dal načas, než dokončil následovníka svého debutu. Na "Poses" se zejména zohledňuje ústřední motiv - vyrovnání se s tím, že se stává slavným. Mimo to se však navrací i k mezilidským vztahům a určitému druhu specifické romantiky, queer love skladba "Greek Song" toho může být jasným důkazem. "One Man Guy" napsal jeho otec Loudon a na "Shadows" se s Wainwrightem podílel Alex Gifford z Propellerheads. Desku produkoval opět Pierre Marchand, na kterého to byla jaksi sázka téměř na familiérní jistotu (podílel se na mnoha nahrávkách jeho matky Kate). "Poses" je průsečík mezi indie popem a gershwinovskou hudební poetikou, která převážně vznikla v hotelovém pokoji Chelsea Hotelu (v centru New Yorku), kde přes půl roku Rufus bydlel; možná po vzoru Boba Dylana, Charlese Bukowskovského, Janis Joplin, Leonarda Cohena nebo Patti Smith, kteří zde strávili též kus svého života.

"Cigarettes And Chocolate Milk" je realitou daného momentu vzniku, kdy vstřebával dojmy z popularity. Ona hotelová idyla se projevila hned na několika místech ("Rebel Prince", "The Consort"), zejména tehdy, kdy Rufus vypráví postřehnuté příběhy špinavých ulic a neoblomné obrazotvornosti New Yorku. Přesto se napevno zabydluje ve vlastním stylu určitého písničkářství, jež vám dokáže sebrat iluze a strhnout ony růžové brýle. "Poses" podpořil dlouhým turné, buď sólově nebo coby předskokan Tori Amos, Stinga nebo Bena Foldse. Perličkou z konce této periody bylo Rufusovo účinkování v britském sitcomu/show "Absolutely Fabulous", kde si zahrál v epizodní roličce.

Po velmi vřelém přijetí debutu a následné "Poses" se Rufus Wainwright vrhl na psaní nových kompozic, v němž skoro groteskně parafrázoval blízký svět okolo jeho osoby a sebe samotného. Popová variace na operetu tady dominuje a strhne vás do víru dění. Wainwright stále častěji dokazuje cit pro detaily textu a téměř vypravěčský styl v rozmáchlých baladách. "Oh What A World" je inspirováno slavnou scénou z "Čaroděje ze země Oz" v propojení s hudebním motivem z "Boléra" Maurice Ravela. Společně s ní byla na singlové vydání vybrána hned následující "I Don't Know What It Is".

Ve "Vicious World" prvně více poškádlil ruchy a elektronické instrumenty, je to však jen malá vsuvka na "Want One". Svůj vytříbený vtip, ironii vpasoval do "Vibrate", kde promíchal zmínění protipólů Britney Spears a postavičky Pinocchia. V "14th Street" si na banjo zahrála jeho matka Kate a v titulní "Want" se k nim přidal i jeho otec Loudon. "Go Or Go Ahead" je rockově říznutá elegance pošpiněných andělů a v "Movies Of Myself" si evidentně utahuje ze všech článků, že ten a ten v plátku čehosi spatřil tvář nějaké posvátné postavy. "Natasha" byla pro změnu věnována jeho blízké přítelkyni, herečce Natashe Lyonne (u nás je známa hlavně díky sérii filmů "American Pie") a gospelově líznutá "Beautiful Child" potěší snad i sebe více zarputilého odpůrce Rufusovy tvorby. Čekání na volné pokračování pojmenované "Want Two" zkrátilo čtyřpísňové épéčko "Waiting For A Want".

"Want Two" byla odvrácená, temnější strana k "Want One", přesto přinesla mnohé silné momenty. Wainwright pokračoval ve svém hudebním směrování a součástí alba bylo i pár skladeb natočených živě (jakýsi nářek vyprávěný třetí osobou "The Art Teacher", atd.). V baladách se často Rufus sám doprovází na klavír - "Hometown Waltz", "Peach Trees", tragicky dojemná "This Love Affair" patří k vrcholům. Osobitý text má nonšalantní "Gay Messiah", opakem jsou téměř popová "Memphis Skyline" a rádiový hit "The One You Love". "Want Two" ale otevírá potemnělá ouvertura "Agnus Dei", která zazněla v traileru k thrilleru "Trade" (2007).

Obě desky vyšly posléze jako komplet "Want" a na discích se objevilo několik málo bonusů, které nahradily některé původní položky, tento mix různých alternací posléze urovnal sběratelský box "House Of Rufus". Kromě živého DVD "Live At The Fillmore" (byl nejprve pouze součástí "Want Two") doputoval do obchodů dokumentární video diář "All I Want" přibližující samotné natáčení a koncertní turné; svá moudra k Rufusově tvůrčímu úsilí zde rozkryli například Elton John, Neil Tennant a Jake Shears (Scissor Sisters). K dobru přibyly záznamy z několika vystoupení a také všechny do té doby vydané klipy. "Want One" a "Want Two" uzavřely etapu tradičnější tvorby Rufuse Wainwrighta.

Pátá řadovka je obří monument, který umí podlomit kolena. "Release The Stars" je napěchované hymnickými orchestracemi, Rufus miluje díla skladatelských velikánů (Mozart, Beethoven, Schubert, Mahler) a i když původní plán na desku zněl zcela jinak, nechal se podmanit těmito ovlivněními. Výkonným producentem byl Neil Tennant (jeho doprovodný vokál zkrášluje dojemnou "Not Ready To Love") a nemalá část skladeb se natáčela v berlínském studiu Saal 4. "Leaving For Paris N°2" je na tomto albu vznikem nejstarší položka, původní verze se již objevila na francouzském vydání "Want One". "Tulsa" vznikla po inspirativním setkání Wainwrighta s Brandonem Flowersem z The Killers v jednom baru v Tulse (Oklahoma).

"Release The Stars" doprovodily hned tři singly "Going To A Town" (s poutavým klipem blízké spolupracovnice Sade Sophie Muller), "Rules And Regulations" a "Tiergarten", kdy jeho posluchači zažili šokovou terapii s remixem dvojice Supermayer. V titulní skladbě se ironicky trefuje do hvězdiček stříbrného hollywoodského plátna, převažují však zcela vážná témata. Od komorních písní se ladně přenáší k pompéznosti a téměř muzikálovým variacím. Nejvýraznějšími kousky jsou úvodní "Do I Disappoint You", zmíněná "Going To A Town" (navážející se do Bushovské politiky), jako lehký dezert k odreagování pak poslouží "Between My Legs". Stěžejní dvojice "Slideshow" a "Not Ready To Love" (poutavé vyrovnání s osobními pocity připravenosti na partnerský vztah) byly na následném turné spojené do jednoho rozsáhlého emocionálně podbarveného celku. "Release The Stars" přineslo svou otevřeností Rufusovi Wainwrightovi řadu nových fanoušků.

Jeho šestá řadovka zcela vybočila ze zaběhlých kolejí a pro některé fanoušky se stala zcela nezkousnutelnou. Rufus Wainwright se na ní ponořil do melancholie a nechal se pohltit Černou paní (převtělením mu byla postava Lulu (zahrála si jí Louise Brooks) z němého německého melodramatu "Die Büchse der Pandora" z roku 1929). Klavírní opus a přesně sladěná technika Rufusova hlasu dala této temné výpravě možné fantaskní hranice. "All Days Are Nights: Songs For Lulu" byla posledním příspěvkem jeho zesnulé matky Kate, "Zebulon" se i díky ní stalo mistrovským dílem, které zahalilo třepotavá srdce do černě. "Les Feux D'artifice T'appellent" je upravená verze závěrečné árie z jeho opery "Prima Donna".

Vedle singlové "Who Are You New York?" zde svůj nemalý prostor má zhudebněný výsek ze sonetů Williama Shakespeara, z nichž vzešla ona Černá paní. Sonety "10", "20" a "43" (citace z tohoto dílu se objevila v samotném názvu desky) jsou jen zkrácenou verzí projektu "Sonette" avantgardního skladatele Roberta Wilsona, který si Wainwrighta pozval jako pomocníka; celý komplet čítající dvacet čtyři sonetů měl premiéru v Berlíně v dubnu 2009. "All Days Are Nights: Songs For Lulu" jsou jakýmsi uceleným příběhem noci, v kterém Rufus Wainwright odhalil své další možnosti. Na poslech je to však náročnější komplet, nejen díky minimalistickému pojetí a ponurým emocím.

Vše mezi radostí a smutkem, vše mezi počátkem a koncem (smrtí), to je rozlet témat na "Out Of The Game". Mark Ronson mu pomohl natočit asi jeho nejpřístupnější desku, v které se objevuje odkaz na disco let sedmdesátých, zůstalo však i u poutavých balad, soulu, funku a R&B. "Out Of The Game" ukazuje i univerzálnost a lehkost s jakou Rufus Wainwright dokáže přednést jednotlivé skladby. Nevytrácí se tak melodramatičnost, naléhavost a jedinečnost jeho talentu. Rozmáchle muzikální momentka "Welcome To The Ball" je pak jakési kormidlo, které vás dovede na rozcestí otevřenosti osobních zpovědí.

"Perfect Man" (Rufus ji věnoval Neilovi Tennantovi) je spolu s titulním trackem jasným hitem a spojovací linií. "Jericho" je dech beroucí funková a bez okolků odzbrojující balada, "Rashida" je naopak směska několika rozličných nálad, hmatatelně zaslechnete chameleónství Freddieho Mercuryho a výrazově silného Davida Bowieho, kupící se grácie a vznešenost přímo připomene rané Queen. Trojice "Bitter Tears", "Sometimes You Need" a "Montauk" (tu napsal pro svou dcerku a byla pojmenována podle místa, kde nyní všichni žijí jako rodina) sází na křehkost atmosfér před dojemnou poctou "Candles". Ta byla napsána po smrti jeho matky Kate McGarrigle, závěrečné tóny skotských dud jsou decentním zakončením tohoto posmutnělého requiem. I když je "Out Of The Game" stylově hodně rozmanité, košaté, tak ve výsledném pohledu vše vedle sebe sedí, harmonicky ladí a může být chápáno jako ucelený obraz jeho současného vnitřního rozpoložení.

---

Rufus Wainwright se u nás prvně představí v rámci turné k albu "Out Of The Game" se svou kompletní kapelou na letošním ročníku festivalu Colours Of Ostrava, těšit se na něj můžete ve čtvrtek 12. července od 20:15 na Česká spořitelna stage.