A může nastat ten omílaný konec světa! Doběhl druhý šestiletý cyklus punkových klasiků E!E a je tu jejich nová deska, jednoduše pojmenovaná "2012". Jenže právě tento jednoduchý název si lze jednoduše vlivem mediálních debat posledních let spojit s obalem alba, na kterém se skví kohoutí hlava, pro příbramské punkery typická, vyplněná však mayským kalendářem. A když si k tomu člověk připočte jedno z příjemných překvapení, pecku "Muž, který se podobá odvrácené straně", zdá se, že Bakča a spol. něco tuší...

Dobře, popouštím uzdu fantazii, ale nenapadlo by vás to? Možná ne, beru. Nicméně šestiletky E!E se již zdají pravidlem - regulérní alba od roku 2000, tedy od bestofky "20 pE!Ecek + bonus", vyšla vždy po šesti letech, mezi nimi pak jen nějaké živáky. Jednoduchou matematikou si lze tak odvodit, že příští řadovkou kapela fanoušky potěší v roce 2018, pokud nedojde k té apokalypse (to je už poslední zmínka o ní, fakt) nebo třeba k nějaké nehodě při společných, opakovaných turné se Třemi sestrami a SPS. Ale to jsou kdyby, beztak jsou nezničitelní, když jejich pogo mašina funguje již celé čtvrtstoletí a stále má větší než malou fanouškovskou obec.

Mašina dobře funguje nejen na koncertech, ale i ve studiu, jak dokládá nová nahrávka. Ta sice obsahově jede vesměs ve starých známých, humusákoidních kolejích, avšak z materiálu oproti albu "Lepší už to nebude" čiší vnitřní pohoda a forma či sehranost kapely. Až se chce říct, že Éčka zrají jako víno, i když těžko říct, jestli se některá z novinek vyrovná v uších fanoušků peckám jako "Pogo", "Vláček" nebo právě "Humusák". Na dvanáctce jsou písně aranžérsky vymazlené s celkem barevným a dobře čitelným zvukem, chytlavé, během stopáže snadno rozpoznatelné, ovšem taková "Konečně jsem chlap" asi nevystoupí ze stínu starší, námětem podobné "Práce". I když kdo ví, a třeba se i vážnější "Virtuální postavičky", které jsem si oblíbil po prvním poslechu, dostanou do širšího povědomí.

Potenciálních koncertních (rádiových asi těžko) hitů je tu vícero ("DE!EprE!EsE!E", "Hu Hu kloktej" s hostujícím Fanánkem), stejně tak "2012" obsahuje i nezajímavé kusy, což je případ pyromanského "Vohně", protestu "Dobře nám tak" nebo "Kejklířů". Lázeňský "Zářez", ke kterému kapela pořídila videoklip s Petrem Čtvrtníčkem, zas jako by se zatoulal z CD Tří sester (však ho také napsal Ing. Magor). Největším průserem desky ovšem je "Úlet mix 2012", cover staršího hitu Éček od kapely Platfus. Kalifornský kabát se k textu vůbec nehodí, četli ho pánové vůbec předtím? A co to je za zvuk? A proč i k této hrůze vzniklo video? Mnohem raději bych, když už budeme sahat do závěrečných coverů, zhlédl video k předcházejícímu, již zmíněnému "Muži, který se podobá odvrácené straně", původně hitu skupiny Progres 2, se kterým se Éčka vypořádala se ctí a hlavně s úctou k původní verzi. Ano, slova o světě ovládnutém stroji mohou dneska působit směšně, ale věc je to výborná...

S akustickým "Míšou" poslech alba "2012" končí. Dojem? Tahle éčka mi na talíři nevadí. S přimhouřením oka fajnová třičtvrtěhodinovka za šest bodů.