Zkuste si pustit videoklip k "This Love" a hned po něm se podívejte na aktuální "Payphone". Jakoby každý z nich patřil jiné kapele. Zvláštní, že? Dělí je od sebe téměř deset let a je pozoruhodné sledovat, kam se za tu dobu Maroon 5 posunuli. Levný klip plný obyčejných záběrů střídá takřka hollywoodský spektákl s milionovým rozpočtem. Není to jen o vývoji jedné skupiny, nýbrž zajímavá sonda do proměn popové hudby vůbec. Oba klipy vznikly s cílem útočit na přední příčky hitparád, oběma se to, byť za úplně jiných podmínek, podařilo.

Kým vlastně Maroon 5 jsou? V kontextu nového alba už těžko říct, ale jedno je jisté - žádné velké umění od nich nečekejte. Vždycky byli především popaři a skalpy v žebříčcích sbírali stejně rychle, jako se frontmanovi střídaly v posteli modelky. Nic ale nemůže fungovat věčně, a tak zatímco výborný debut "Songs About Jane" vystřídala ještě vybroušenější dvojka, třetí album "Hands All Over" už bylo jen opakováním dávno řečeného. Není tedy divu, že z něj byl propadák ještě dřív, než byly venku všechny singly. Kritiky nad skupinou lámaly hůl, modelek i fanoušků ubývalo. Změna byla nevyhnutelná.

Namísto avizované evropské šňůry usedl zpěvák Adam Levine do poroty zámořské verze pěvecké soutěže The Voice, a to mu přineslo mnohem více úspěchu, než možná sám čekal. S kolegy porotci si rozuměl více než dobře - inspirace muzikantskými fígly Cee-Lo Greena je na novince slyšet a pískací duet s Christinou Aguilerou "Moves Like Jagger" představovat netřeba. Producentskou sesli opustil Robert John Lange a nahradili jej Max Martin, Ryan Tedder a spousta dalších. Na čtvrté album tak bylo slušně zaděláno, což potvrdila i sympatická ochutnávka zmíněná v úvodu. Chyba lávky. Přemíra aktuálních producentských es sice může zaručit komerční úspěch, ale pokud jste Maroon 5 měli rádi dříve, nevěřím, že si po prvním poslechu "Overexposed" neřeknete něco jiného, než: "Co to, sakra, je?"

On totiž stejně barevný maglajz, jaký se na vás šklebí na obalu, dostanete i vevnitř. I ten obal totiž značí, že losangelští poprockeři na čtvrtém albu ve snaze uspět ztrácejí svou tvář. Nové písně tak nezní jako noví Maroon 5, ale klidně jako nový Mika, One Republic nebo dokonce Rihanna. To málo rocku, které pětice ve své hudbě používala, je definitivně pryč a místo něj zde najdete téměř všechno, co právě letí: osmdesátkové synťáky ("Doin' Dirt"), rappery ("Payphone"), lehké reggae prvky ("One More Night") a hlavně spoustu primitivních diskotékových tucáren, kterých je všude kolem habaděj ("Lucky Strike", "Tickets"). Na dubstep možná dojde příště, ten už na aktuální desku nestihli...

Po několika posleších se ale počáteční soudy trochu mírní, není zase tak špatně. Bezesporu nejsilnější písní zůstává "Payphone", ale příjemná je i "Daylight", balada "Sad" nebo uvolněná "Beautiful Goodbye", která připomene zlaté časy s druhým albem. Tím to, bohužel, končí.

Maroon 5 slibovali nejpopovější desku ve své diskografii. Což o to, na "Overexposed" je tolik cukru, že by si ji mohli diabetici píchat do žíly, ale její kvality jsou velmi proměnlivé. Prázdnotu, která z většiny nových skladeb pramení, těch pár lehce nadprůměrných kousků nezachrání. Na prázdninové diskotéce sice s jejich čtvrtým počinem neurazíte, ale zde také jeho cesta končí. Domnívám se, že ač jim výdělky z prodejů a reklamy porostou, spousta dřívějších fanoušků jim změnu k líbivé kýčovitosti neodpustí a na skupinu zanevře. Možná by pánům z L.A. neškodilo zamyslet se, kterou cestou se chtějí vydat do budoucna. V dlouhodobém měřítku jim totiž strategie kam vítr, tam plášť může spíš uškodit.