Za něžného zpěvu Magdy Šalamounové vás album Photolabu zanese do hudební krajiny zahalené do nápaditých muzikantských efektů. Ten retro výlet je milý i podnětný zároveň. Jako když se před vámi otevře vchod do luxusního vetešnictví někde v Paříži. Voní to tu pudrem, růží na rty a drahými parfémy, ale i domovem lidí, kterým ty věci patřily před vámi. A vy máte pocit, že jste objevili něčí ztracené království. Magda Šalamounová připomíná Amélii z Montmartru poté, co našla krabičku s poklady neznámého muže - fascinovaně všechny hudební aranže zkoumá a písničkám svým hlasovým projevem přidává části vlastní fantazie a představ. Muzikanti přiznávají inspiraci filmovou hudbou, která jejich albu dodává přitažlivě temný dramatický odstín.

Nudit se u "Hollywood And Snuff" rozhodně nebudete, a pokud si kapela svou tvorbu obhájí i na turné, bude naše hudební scéna bohatší o další jméno s nadějnou budoucností. Na debut je ta deska totiž zatraceně dobrá. Zpěvačku ostatně už jistě někdo z vás zaregistroval - mihla se v soutěži Česko hledá SuperStar a nazpívala duet s Mirem Žbirkou nazvaný "Tento song". Ve Photolabu se ukazuje v úplně jiném světle. Když zůstaneme u generačně spřízněných osobností: Magdalena nepatří ani po bok Anety Langerové nebo Ewy Farné, nezní ale ani jako Lenka Dusilová nebo třeba Vladivojna. Výše jmenované jsou skvělé zpěvačky a hudebnice, to je zcela bez debat, někdy se ale může zdát, že jejich ego přece jen trochu přerůstá přes jejich tvorbu. K rocku ostatně podobný přístup patří.

U Šalamounové je to ale přesně naopak, ona svoji osobnost za muziku schovává a vyčnívá nad ní jen v momentech, kdy si to přeje její pětičlenná kapela. Asi je to záměr, ale z patnácti skladeb díky tomu dýchá pokora a jakási vnitřní tvůrčí svoboda. Navíc mají ten dar zapsat se posluchači do paměti i přes to, že nejde o žádné jednoduché či přímo laciné popěvky a melodie. Již úvodní skladba "Sunday Afternoon On The Island Of La Grande Jatte 1883" svým rock'n'rollově svižným tempem naladí posluchačovu pozornost na správnou notu, název odkazuje k obrazu slavného francouzského postimpresionisty George Seurata (přelomové dílo moderního umění maloval v letech 1884-1886). Následující "Schizophrenic" s haldou elektronických zvukových efektů se zase noří do melancholie zavánějící skutečnou dekadencí, aby na konci znovu vygradovala v malou zvukovou potopu.

Kytarista a.m.almela, který spolu se Šalamounovou tvoří základ celé kapely (hrával s Ecstasy Of St. Theresa, Roe-Deer, Anetou Langerovou a posléze Michalem Hrůzou), se postaral o nezaměnitelný zvuk skladeb, mezi nimiž vynikne s místy až rtuťovitou náladou "Ecstasy Of London" nebo naopak veskrze pozitivní a vyloženě zpěvná "Happy Birthday". Skladby většinou odkazují k filmům či jiným uměleckým ikonám, což desce dodává téměř multikulturní rozměr. Můžete jistě podotknout, že zapomínám na úspěšné alternativní kapely, jako jsou Sunshine, Toxique nebo Charlie Straight, Photolab se ale vymykají i jejich škatulkám. Spíše než vliv britpopu u nich objevíte pozůstatky lásky k post-punku a elektronice, a pokud byste je chtěli zaškatulkovat, nejvíce se pro ně hodí asi podkolonka indie rocku zvaná "dream pop".

Jistá nečitelnost skladeb by se Photolabu možná mohla na cestě za hudebním snem vymstít (stejně jako anglické texty), osobně ale doufám v opak. Snad se tu konečně najde kapela, která se ve své složitější alternativní poloze pevně usadí a přijme ji tak i dostatečně velké množství posluchačů. A pokud ano, že její tvorba následně nesplyne s nudným a místy vyčpělým mainstreamem. Materiál by na to Photolab po vydání debutu měli, navíc jim dospívá další hudební generace, která na své hudebně-intelektuální idoly stále čeká. Právě ona (nebo spíše jedině ona) může muzikanty kolem Magdaleny Šalamounové posunout z klubů na větší pódia a třeba i do oficiálních rádiových hitparád. Česká populární scéna podobný experimentální protipól potřebuje jako sůl.