Mercury Rev jsou indie parta z amerického Buffala. Sami sebe prý označují jako noise-pop, já osobně bych se spíš klonil k označení typu neo-psychedelie. V každém případě z nich určitě nebudou odvaření ani příznivci současných tanečních rytmů, ani hardrockové máničky v okovaných křivácích nebo džískách. Tím, jak jsou mimo ve svém vlastním světě, by mohli konvenovat nejspíše zahloubaným intelektuálům. Ale mohou být docela poslouchatelní i pro ty, kdo mají rádi třeba nevypjaté, flegmatické kapely typu Flamming Lips, podivnosti jako Ween, ale koneckonců i třeba Verve nebo Radiohead. A jejich aktuální - diskografie praví, že se jedná o řadové šesté - album nijak nevybočuje z řady. A jestliže v minulosti byly mezi prameny, z nichž Mercury Rev nasávají s náruživostí alkoholiků, zmiňováni především Velvet Underground v kombinaci se Sonic Youth, u aktuální desky nelze neslyšet starouška Syda Barretta.

Mercury Rev na téhle desce ovšem v jednom překročili práh svých probádaných lovišť, přizvali totiž ke spolupráci smyčcový orchestr. Netuším sice, jestli se jedná o nějaké ustálené těleso, nebo jen grupu přizvaných hudebníků, ale tah to rozhodně nebyl špatný. Na jednu stranu tím sice ještě víc rozmělnili i poslední zbytky své agresivity, na stranu druhou prohoubili důraz na tklivé a melancholické, nicméně velmi silné melodie. Jinak spíše pravděpodobnější se jeví varianta druhá, protože mezi seznamem hostů figurují i hráči na další nástroje, jako jsou flétny, rhodes piano či steel kytara. Faktem je, že ačkoliv nejsou skladby bůhvíjak skladatelsky složité, aranžérsky jsou propracované s důkladnou pečlivostí. Ostatně jméno Tony Visconti, který je pod některými aranžemi podepsán, by vám něco říkat mohlo. Z nahrávky se tak ozývá spousta inspirativních a často i docela tajemných zvuků - místy se třeba nemohu zbavit dojmu, že slyším hru na pilu či zvuky skleniček, rozechvívaných kroužením prstů po jejich okraji.

Hudba se z desky line bez větších zvratů a zlomů, pouze přidává či ubírá na intenzitě a rozmanitosti. V pomalých pasážích tak často připomíná například přístup Tindersticks, ale i třeba i staré Pink Floyd - viz zmínka o Sydovi. Daleko přesnější přirovnání se nabízí k soundtracku nějakého romanticko-melancholického filmu. A to včetně toho, že písně jsou často bez konce, staženy do fade-outu a hlavně mohutného rozjezdu a monumentálního závěru alba. Tím chci říci, že pořadí skladeb působí dokonale jako záměrné a promyšlené. Občas zazní vyloženě retro, skladba "Lincoln's Eyes"˛ mi třeba dost připomíná hodně starý cajdák "Park" od Uriah Heep, občas dojde dokonce na reminiscence vážné hudby. V každém případě se ty melodie pěkně zadírají do uší, s každým dalším poslechem mě deska víc a víc přetahuje na svou stranu.

Poslech klade docela vysoké požadavky na vaši náladu. Máte-li ji pod psa, radši sáhněte po něčem jiném. Protože pokud potřebujete třeba dobít energii, pak musím varovat, že se zde dočkáte přesně té, která burcuje v lepším případě k tomu navštívit dealera, kterému se jinak radši obloukem vyhýbáte, a tom horším k vyhledání vhodné větve, na kterou by se dal uvázat ten zatracenej provaz. Pokud jste ale zrovna v dobrém rozpoložení, protože babička upekla skvělé buchty a vaše drahá vám odpoledne sdělila, že toho parchanta si už ani nevšimne, a jenom jste příjemně unaveni z pročítání stavu svého bankovního konta, pak neváhejte, vsuňte CD do přehrávače a hupky do pohodlného ušáku relaxovat. A pokud stav vašeho bankovního konta není nijak závratný, můžete si v tom ušáku snít třeba o výhře v loterii. Protože v tom mají Mercury Rev bezesporu pravdu - všechno je v podstatě jenom sen.