Vůbec nezáleží na tom, že už za sebou mají deset milionů prodaných nosičů. S novinkou jako by začínali od začátku. Už její start na čtvrtém místě albového žebříčku Billboard coby nejvyššího nástupu jejich kariéry dával tušit, že se tentokrát zrodilo něco výjimečného. Zpěvák Brent Smith se nechal slyšet, že "během příprav 'Amaryllis' měli Shinedown naprosto jasnou vizi, kam chtějí s novou nahrávkou vykročit. Nové album je tak manifestací této vize a místo, kde se kapela právě nachází. Reflektuje vše, co doposud udělala a kam míří". A nutno dodat, že tentokrát to nejsou PR tlachy, ale realita.

Už zběsilé bicí Barryho Kerche v úvodní "Adrenaline" dávají tušit, jaké tempo a náboj se dají očekávat. A kapela z něj nesleví až do konce dvanáctipísňové kolekce. Lehce zpomalí až v osmé(!) "Miracle" a výborné baladě "I'll Follow You", která by se bez problémů mohla stát jedním z velmi úspěšných singlů. Vybírat tady nejlepší kusy je však činnost kontraproduktivní, podívejte se na tracklist a prostě si sami ukažte prstem, kam chcete. Pokud bych měl ale přece jen zvolit reprezentativní kousek, hlasuju pro "Bully". Vzápětí se ale sluší dodat, že právě až v kontextu celého alba uznáte, jak silný materiál pánové z Floridy přinášejí na trh. Neskutečně jim to šlape, jeden hit je následován dalším, a když si myslíte, že už všechny vyčerpali a nastoupí vata, překvapí vás znovu. Skladby do sebe fantasticky zapadají a vytvářejí jednolitý, výrazně opojný pocit.

Jestli totiž existuje jedna signifikantní vlastnost, kterou lze celou nahrávku popsat, je to obrovská radost, která posluchače doprovází. Radost z toho, jak moc se to Shinedown povedlo, zvláště v porovnání s předchozí úspěšnou, avšak nevýraznou "The Sound Of Madness", a jak perfektní, ucelená deska bez jediného slabého místa může ještě v roce 2012 vzniknout. Meyersovy kytary řežou jeden riff za druhým, Kerch bubnuje jako o život, Bassova basa šlape tak akorát a Smith vše korunuje energickými a patřičně naléhavými vokály. A to především ve velmi silných, ba až stadionových refrénech. Jestli se dá o nějakém letošním albu říct, že má koule, pak je to právě čtvrtá řadovka Shinedown vzniklá pod producentským dohledem Roba Cavalla ve studiích Lightning Sound Studios, Ocean Way Recording a Capitol Studios.

Jestliže bychom přece jen chtěli něco vytknout, můžeme za minus označit chybějící charisma kapely, respektive její nesnadnou identifikovatelnost. Brent Smith má pořád ještě do takového Davea Grohla nebo Anthonyho Keidise daleko. Pak se totiž může zdát, že Shinedown stále jaksi zůstává zaměnitelnou skupinou, kterou si nepozorný posluchač může snadno splést s Hinder, Rav Theory, Trapt, Theory Of A Deadman a tak dále, prostě jsou jednou z mnoha. Snad ale i tento neduh po úspěchu současné desky zmizí a kapela získá, takříkajíc, svůj ksicht.

Pokud máte rádi party jako Seether, 3 Doors Down nebo Goo Goo Dolls, nejspíš už dávno točíte černý disk v přehrávači. Vám není třeba cokoliv povídat. Pokud se v postgrungeových, jižansko-rockových, hardrockových či snad až metalem zavánějících formacích tolik neorientujete, nabízíme snadný verdikt. Berte. Po tom, co vloni předvedli s "Wasting Light" Foo Fighters, máme tu čest s dalším mimořádným dílem. A pokud přistoupíme na účelové zjednodušení a následující výčet interpretů pro potřeby recenze označíme souhrnně za "rock", tak přestože nová alba Jacka Whitea, The Rasmus nebo Lacuna Coil se opravdu povedla, "Amaryllis" je ještě výš. Dokonce tak vysoko, že by se autor těchto řádků nebál označit jej za rockovou desku roku 2012.

P. S.: Pokud vám současná porce dvanácti písní nestačí, poohlédněte se po písničkovém soundtracku k současnému blockbusteru "Avengers". Pánové tam přispěli s kouskem "I'm Alive". A jestli vás tvorba jacksonvillské čtveřice zaujala, máte šanci ji vidět naživo už za pár týdnů, Shinedown totiž přijedou na rakouský festival Novarock. Uvidíme se v kotli!