Mnozí jejich fanoušci tvrdí, že měli co říct jen do přelomové desky "Everything Must Go". Není to tak docela pravda. Je celkem přirozené, že se kapela vyvíjí, a v případě Manics měla každá vývojová etapa - ať už punkové rebelství začátku devadesátých let, období melancholické rozvláčnosti kolem desky "This Is My Truth Tell Me Yours" nebo následná koketérie s britpopem - svoji specifickou jiskru. Výjimečnost velšského tria a celé jejich šestadvacetileté kariéry ostatně ilustrovala i plná Lucerna.

Přestože od premiérového vystoupení v tehdejší Malé sportovní hale přibyly u Manic Street Preachers čtyři řadové desky, směr koncertu neudávaly novější skladby ani úplně poslední nahrávka Postcard From A Young Man", ale zmíněná kompilace "National Treasures (The Complete Singles)". Písně z poslední dekády tak neměly v setlistu nijak široké zastoupení, vlastně naopak. Třeba na výtečnou "Journal For Plague Lovers" se nedostalo vůbec. Vlastně šlo o takové malé opakování, vždyť výsledný setlist se s tím minulým shodoval z plných dvou třetin.

Herci a příběh zůstali stejní, jen kulisy se změnily. Na tradičně civilního Jamese, do jakési strakaté uniformy navlečeného Nickyho a Seana schovaného za bicí soupravou dohlížela z plachty za scénou mladá ženy s korunkou na hlavě (šlo o tvář z přebalu zmíněné výběrovky, ale prý vypadala jak Lana Del Rey před botoxovou injekcí). Po stranách pódia zářily elektřinou vyživované sakury (čti japonské třešně) a na basových bednách se zelenaly dvě standarty domovského Walesu. Ústřední trojici pak doplňoval mladý kytarista, jehož služby byly nejzřetelnější v písních "Ocean Spray" či "If You Tolerate This Than Your Children Will Be Next", tedy ve chvílích, kde měl na starost akustické kytarové party.

Třiadvacetipoložkový set se nesl převážně v ostřejším, energií nabitém tónu. Mezi punkem a rock'n'rollem načichlými vypalovačkami pro hardcore fans, jak pronesl James, jako "Motown Junk", "You Love Us" nebo "Found That Soul" se prolínaly písničkovější chvíle, např. "A Design For Life" nebo "Let Robeson Sing" a občas nějaké to stručné povídání a poděkování. Nechyběla profláknutá "Motorcycle Emptiness" ani M.A.S.H.ovská "Suicide Is Painless". Na druhou zaznělo i trochu vaty, přinejmenším v podobě "Litlle Baby Nothing". Vlastně by vůbec nevadilo, kdyby dvě tři skladby úplně vypustili.

James Dean Bradfield ani po letech neztratil nic ze svého charismatického vokálu a celé vystoupení odzpíval s naprostým přehledem. V jedné chvíli došlo i na emoce, to když spustil "Everlasting", patrně jejich nejtesklivější skladbu vůbec. Jenže právě prožitek byl po celý večer lehce nedostatkovou komoditou. Čtveřice na pódiu odehrála vystoupení až příliš rutinně a profesorsky, chyběla větší autenticita a blízkost. Možná i proto byla atmosféra v sále - až na pár neúnavně skákajících a zpívajících skupinek - spíš vlažná.

Zatímco první český koncert odehráli Manic Street Preachers s doprovodným klávesistou, tentokrát pestřejší hudební doprovod chyběl. Zejména skladby z desky "This Is My Truth Tell Me Yours" velmi postrádaly bohaté smyčcové aranže (třeba v případě "The Everlasting" zcela zásadní) a všechna ta cingrlátka kolem. Úvodní asijský motiv "Tsunami" jel z pouze z podkladu a saxofonové sólo v "Ocean Spray" zase James zabrnkal na kytaru. Přitom saxofonistu pro tuto chvíli s sebou kapela dříve vozila...

Povedený, ale nikoliv výjimečný koncert po dvou hodinách završila "If You Tolerate This Than Your Children Will Be Next", dle mého nejlepší kousek, který kdy Preachers napsali. Škoda, že sílu okamžiku nelze zakonzervovat a později ji třeba nasypat do hrnku a zalít vodou. Přinejmenším pro tuto chvíli však stálo za to v Lucerně být.