Postava v dlouhém černém kabátě se ztrácela v oblacích dýmu. Tmu přetínaly paprsky světla s černobílými projekcemi prastarých hororů na pozadí. Zjev evokoval hřbitovní scénu z edwoodovského "Planu 9". Ovšem ten, kdo se ztrácel a zase objevoval v přívalech kouře, nebyl upírský Bela Lugosi, ale Gary Wagner aka tvář a hlas německých Dance Or Die.

S trochou nadsázky lze říct, že ať se v Česku mihne jakákoliv kapela, která má byť minimálně něco společného s tvrdou elektronikou, Depressive Disorder jsou u toho. Tak tomu bylo i sobotní večer. Velký podíl na tom má fakt, že domácí scéna disponuje tolika kapelami, že by se daly spočítat na prstech jedné ruky. A ještě by pár těch prstů zůstalo bezprizorních. Před Dance Or Die se představili v rozšířené sestavě a dlužno říct, že zvuk kytary jim udělal zatraceně dobře. K temnému tanečnímu rytmu nasekané kytarové riffy seděly jako pověstný zadek na hrnec. Jak už se u nich pomalu stalo zvykem, koncertní práci odvedli dobře.

Na kytarách staví, ovšem v podstatně větší míře, italští electro-metalisté Latexxx Teens. Vizáží připomínali oživlé mrtvoly, které to pod hlínou přestalo bavit, a tak si udělaly procházku na světlo boží. Ačkoliv jejich produkci lze zařadit do oblasti temné elektroniky, coverem "Pet Sematary" od Ramones vzdali hold legendárním pankáčům. Pravdou však také je, že při jejich show se koncertní plac částečně vyprázdnil a valná část publika se přesunula do pohodlných sedaček v předsálí. Pražská EBM subkultura není zrovna početná, ale přece jenom už má něco za sebou. Témat k probírání bylo tedy víc než dost, od oprašování historek ze starých časů až po aktuální dění na scéně. Svůj prostor dostala i nedávná causa, která vypukla po koncertě kontroverzních Slovinců Laibach.

Dlouhých sedmnáct let uteklo od posledního koncertu Dance Or Die v Praze. Za tu dobu se stala spousta věcí. Jednou z těch nejdůležitějších bylo nedávné vydání nového alba s názvem "Nostradamnation". Představení skladeb z něj si pánové předsevzali coby jeden z úkolů v rámci pražského vystoupení. Bylo však jasné, že dojde na staré hity jako "Psychoburbia," "Minuteman" nebo "Dance Or Die." Na ty se ostatně přišlo do Rock Café především. Gary Wagner se co chvíli nořil do lesa rukou pod sebou a za každý aplaus se klaněl a srdečně děkoval. V kontextu s chladnou a odosobněnou hudbou působila jeho vstřícnost a přátelskost mile nepatřičně. Když si pak zpěvák vystřihl stagedive a desítky rukou ho odnesly až do druhé poloviny sálu, bylo jasné, že mise byla úspěšná.

Dance Or Die svůj vrchol prožívali především v devadesátých letech. Otázka, zda jejich vystoupení nebude už jenom trapné divadlo party, která se zapomněla podívat, jaký se píše rok, byla nasnadě. Zklamání se ovšem nekonalo. I když aktuální album je spíše průměrné, jejich muzika naživo pořád funguje. A jsou to právě starší skladby, které kapele zajistí nesmrtelnost. Minimálně takovou, jako je ta Bely Lugosiho.