Před čtyřmi roky, když Wanastowi Vjecy fungovaly ještě jako projekt Roberta Kodyma a P.B.CH., se olomoucká zastávka tehdejšího turné ke 20 letům kapely příliš nevyvedla. Koncert brzdily technické problémy a chvílemi to vypadalo, že už se na to muzikanti vykašlou a zmizí v zákulisí, přičemž by ta tisícovka dorazivších lidí zůstala na ocet a bez těch zásadních vjecý. Naštěstí chemie mezi pódiem a publikem fungovala, diváci si písně bez proudu odzpívali sami za Kodymova dirigování a dospělo se ke zdárnému konci mezi zvadlými růžemi a kousky popela.

Reputaci si ovšem Vjecy nyní napravily. Sportovní halou Univerzity Palackého se nesl výborný, krásně čitelný a zároveň rockově hutný zvuk podpořený videoprojekcemi a neodbytnými meči světelného parku, které neustále hledaly své oběti v řadách publika, na závěr pak ohně, zkrátka rock'n'rollová show velkých hvězd. Nebyla sice úplně bez chyby, na panelech za kapelou se občas objevilo, co tam být nejspíš nemělo, a v hitovce "Lži, sex a prachy" nebyly Varteckého vokály slyšet, ale to nejsou tak velké věci, aby zkazily výsledný dojem z koncertu. A ten je více než dobrý.

Raketa na Wenuši odstartovala krátce po osmé, jak jinak než titulní peckou loňského alba "Letíme na Wenuši", které podle všeho mnoho lidí nepostřehlo, protože to s nimi, minimálně v mém okolí, vůbec nic neudělalo. Ale když po "Kulometu" Kodym mezi písničkami nakousl "Panice", to už se Hanáci roztroušení po ploše haly (ne, nebylo vyprodáno) chytli. Nebyl to sice chorál, který by zvedal chlupy na rukou, jako ujištění Robertovi, že v kotli před ním někdo je, to však stačilo. A začalo se oteplovat a publikum pomalu, ale jistě roztávalo. Je trochu s podivem, že takové byť méně známé, ale svižné kusy jako "Škola je kráva" nebo prastará "Vona je hotová" (při které se potvrdila proklamovaná rovnoprávnost členů, neboť si zazpívali všichni) proces roztávání spíše brzdily. A to nemluvě o dalších zařazených písních z "Wenuše".

Až teprve Smetáčkova sólová exhibice na bicí (že si při tom nezamotal končetiny?!) a následný "Kočárek", který Kodym doplnil o slova z luciánského "Medvídka" a o aleluja z Neckářovy "Půlnoční", začaly s lidmi pořádně něco dělat (jen na tribunách se sedělo pořád jako pecky). Pak přišla "Nahá" a do atmosféry a horkého vzduchu v hale se dostal i kousek nezaměnitelné aury P.B.CH., již bývalého, poněkud tajemného člena s rybou kouzelnou. Radek Havlíček ho sice svou statikou lehce připomíná, ale nahradit ho v tomto smyslu asi nemůže. "Nahá" vůbec otevřela brány k vrcholu večera, protože kapela procitnuvšímu publiku naservírovala všechny zásadní písně z desky "Lži, sex a prachy" včetně proploužené "Sbírky zvadlejch růží", kdy se roztančili či rozvlnili jak mladí, tak staří, a dokonce i pár zapalovačů plálo prostorem.

V tom nejlepším ale nastal po "Bedně od whisky" fingovaný konec, kdy člověka zamrzí, že kapela má nějaké pódiové návyky a nijak zvlášť se neřídí publikem. Prostě půjdem dozadu a necháme je chvíli řvát. "Tak mi to teda nandey" tedy hned lidi zase rozhýbalo, ale někdy to působí fakt trochu divně, dost možná i trapně. Nášup pokračoval "Kouzlem", do kterého Kodym opět propašoval slova odjinud (konkrétně z "Vlkodlaka" a "Lásky"), a celý koncert završila tryskajícími plameny protkaná balada "Dotknu se ohně". Pak už nastal konec opravdový a čas na sumírování pocitů...

Nuže: hudební požitek - téměř výborný, parádní zvuk, snad jen změnit pár písní v playlistu a lépe je poskládat(?), z muzikantů byla cítit radost z hraní a zejména pak ze Štěpána Smetáčka. Vizuální požitek - výborný, ohromující světla, kapela trochu statičtější, ale Tomáš Vartecký to zachraňoval. Publikum - první polovinu dost chladné, pak ale jistě dělalo kapele radost; návštěva mohla být vyšší, zhruba třetina plochy pod pódiem nebyla "využita"; hanba těm, co nemají problémy s nohama, a přesto koncert proseděli. Prostor - co ty koberce na ploše haly, o které každý druhý zakopával? A ve výsledku - spokojenost.