Když tu v devadesátých letech vedle sebe existovaly Lucie i Wanastowi Vjecy, říkalo se zjednodušeně, že Lucie je kapela pro holky a Vjecy jsou pro kluky. Na předchozím, pět let starém "Torpédu" kladl Robert Kodym a P.B.Ch. na kluky ještě větší důraz. Hodně přitvrdili, kdo desku poslouchal, říkal tomu zjednodušeně AC/DC sound. Kodym a P.B.Ch. si vzpomněli, na čem vyrůstali a oblíbili si klasický hard rock

Dva roky na to naznačovali Kodym a P.B.Ch. směr, jakým se bude kapela dál ubírat. Jednak tvrdili, že jejich nová tvorba je víc disko. Robert ale tehdy naznačoval mnohem víc: "Dá se říct, že aktuální tvorba by mohla být stylově namíchaná z desky "Torpédo" a pak ze všech dalších desek. Ale to se bavíme o formě. Obsah jsou písně samotné, jejich melodie, které se mohou obléct do nějakého aranžmá.". A ať už měl tenkrát jasnou představu, kam chce směřovat, nebo to tak prostě vyšlo, jde o charakteristiku naprosto přesnou (kromě toho diska).

On už samotný obal hodně naznačuje. Koukněte se na něj a co vidíte? Návrat do roku 1991. K první desce Wanastovek "Tak mi to teda nandey" (takže jako hodně rock a málo pop), k druhé desce Lucie "In The Sky" (takže jako děláme si to sami bez vydavatele). A taky tu jsou čtyři postavy místo klasických dvou. Vjecy se staly (nebo chtějí stát) klasickou čtyřčlennou formací, když model dvou hlavních tváří definitivně ukončil P.B.Ch., který kapelu opustil před rokem.

Personálně tedy došlo ve Wanastowkách k největší změně. Nešlo ale o žádné dramatické kotrmelce, žádný z nových členů není úplně nový a kapelou v minulosti prošel. Radek Havlíček hrál na kytaru během turné v roce 1993 (pamětníci můžou vzpomenout na rodáka ze Stochova), Štěpán Smetáček bubnoval na nejdůležitějších deskách kapely z devadesátých let, Tomáš Vartecký s Kodymem hraje roky. Paradoxem ale je, že největší personální změna ve skupině vedla k nejmenší změně v jejich tvorbě. Aneb každá deska Vjecý je jiná, jen "Wenuši" chybí její vlastní duše.

Ten problém je jednak v Kodymem naznačované stylové míchanici ze všech předchozích desek, jednak v absenci fakt dobrého hitu, ideálně balady (bohužel není tu žádná nová věc jako "Křídla", "Sbírka zvadlejch růží", "Andělé", "Kouzlo", "Otevři oči" nebo "Slečna Anna je za vodou"), pro níž bychom si desku pamatovali. A i když to kapele hraje skvěle a je tím, čím být chce, tedy hardrockovou legendou (bez ironie a legendu dvakrát podtrhuju), chybí silné nosné písně.

Robert Kodym se sice nechce vracet tam, kde mu bylo mizerně (vím, "Oheň" zpívá jiná skupina a jinej zpěvák, ale to je jedno), ale moc často se vrací tam, kde se cítil fajn. Těch odkazů do minulosti je tu tolik, od intra (OK, tam to byl záměr), po moře odkazů v písničkách. Podobně, jako nevyšla na "Andělech" převlečená "Nahá" do "Anarchije", tady nefunguje například "Oheň" vyzdobený "Korálky z karneolu" (i když Lenka Dusilová zpívá nádherně). A když se Wanastowky často vracejí ke svým kořenům, chybí jim tah na bránu, schází punková lehkost a bezstarostnost. Bohužel se často dostavuje tancovačkový cajdák (třeba "Sereblity") a Wanastowi Vjecy se oblékají do Kabátu (toho, k němuž má blízko právě Radek Havlíček).

Přesto tu jsou i nádherné momenty, ale bohužel mnohem méně než dříve. Tomáš Vartecký projasnil album skladbou "Sběratel polibků", kterou i nazpíval (všechny ostatní písně, kromě coveru "Ca plane pour moi", napsal Kodym (resp. "Veroniku" napsal spolu s Pavlem Karlíkem)). Robert Kodym si pořád pokodymovsku hraje s češtinou a umí vybásnit nádherné obraty. Zůstává mu jeho charisma a i dnes umí napsat slušnou písničku ("Krew a stopy čarodějných bylin").

"Letíme na Wenuši" je něco jako "Slunečnice" od Lucie. Budete ji (alespoň nějakou dobu) poslouchat, koupíte si lístky na koncert, nepřestanete mít rádi Roberta Kodyma, nezanevřete na kapelu. Ale až se po pár letech budete přehrabovat ve wanasťácké diskografii, sáhnete po "Lžích" nebo "Andělech".