Další z moderně metalových turné s našlapanou soupiskou, které bohužel opět minulo Českou republiku, mělo jednu ze svých zastávek i v pátek ve Vídni. Čtveřice kapel čerpající více či méně z hardcoru si dala dostaveníčko v prověřeném Gasometeru a ten byl kromě uzavřené tribuny na sezení maximálně zaplněný. To vše hlavně díky australským sympaťákům Parkway Drive, kteří se za velmi krátkou dobu vyšvihli z klubové senzace na samotný trůn žánru a nyní jako jeho leader objíždějí i ty největší letní festivaly.

Jako první se ten večer přesně s úderem osmé hodiny večerní představili natěšenému rakouskému publiku krajané headlinera, hardcoroví Confession v čele s původním zpěvákem dalšího australského kultu I Killed The Prom Queen Michaelem Crafterem. Přiznám se, že jsem je před tímto koncertem nijak zvlášť neznal, o to příjemnějším překvapením pro mě byl jejich energický půlhodinový set mixující new school hardcore s metalcorovými prvky. Velmi milý výkop večera.

Druzí v pořadí se představili američtí melodičtí metalcoristé Miss May I, reprezentující to nejměkčí z daného večera. Formace z Ohia předvedla solidní výkon, přesto je ve výsledku hodnotím jako nejslabší článek daného večera, a to navzdory tomu, že jejich desky poslouchám docela často. Velkou měrou se na tom podílel zpívající basák Ryan Neff, jemuž čisté vokály v refrénech hodně často ujížděly a nepůsobily dvakrát přesvědčivě. Vtipně se uvedl i hlavní vokalista Levi Benton pozdravem: "What’s up Germany!" na což rakouští fanoušci logicky nereagovali zrovna nějak extra nadšeně. Přesto nemalá část osazenstva haly přišla zejména na ně a ta si hlavně hity z průlomové desky "Monument" zajisté užila navzdory nepřesvědčivým zpěvům.

Naopak naprosto zničující a maximálně přesvědčivý výkon předvedla asi nejtalentovanější kapela moderního hardcoru, losangeleská pětice The Ghost Inside. Tihle chlápci naprosto skvělým organickým způsoben kombinují hardcorovou údernost a výrazné refrény s metalcorovými breakdowny a kytarovými melodiemi způsobem, který nadchne jak starší vyznavače pure HC, tak metalcorovou omladinu. Kapela dala do svého setu vše včetně zpěváka Jonathana Vigila, který si neulehčoval práci štěkáním, ale všechny své party poctivě odeřval naplno a ještě během toho naskákal a naběhal spoustu kilometrů. Krátký, ale skvěle sestavený setlist v čele s hitovkami "Faith Or Forgiveness", "Unspoken" nebo "Chrono" byl prostě trefou do černého a maličko v mých očích zastínil i hlavní hvězdy večera. Rozhodně nutné vidět živě.

Milovaní Parkway Drive nastoupili na scénu o půl jedenácté a svůj hodinový set odpálili nářezem "Unrest". Během prvních dvou skladeb mě však zděsil zvuk - kytary byly úplně utopené a já se bál toho, že celý koncert tak bude zcela zabitý. Naštěstí se vše brzy napravilo a následně už byl zvuk odpovídající času headlinera. Kapela jako vždy působila vřelým a nesmírně přátelským dojmem a bylo jasně viditelné, že hvězdné manýry by členové formace museli hledat ve slovníku cizích slov. Setlist byl složený hlavně z obou úspěšných desek ("Horizons" a "Deep Blue"), ale nezapomnělo se ani na dva kousky z debutu "Killing With A Smile" a zazněl i zbrusu nový, zatím nepojmenovaný song z chystané nové desky.

Atmosféra byla více než žhavá a obrovské moshpity byly k vidění doslova všude. V tu chvíli byl Gasometer zaplněný až po střechu a opravdu nebylo kam utéct - i vzadu u zvukaře nebo u zadních barů bylo prostě totálně narváno. A když pak takto plná hala sborově zpívala u kousků jako "Home Is For The Heartless" nebo přídavkového "Carrion", byl to naprosto elektrizující pocit.

Přesto hodnotím jejich pražskou show v rámci headlinerování putovní šňůry Never Say Die Tour 2010 z hlediska celkového zážitku ještě výš, přičemž hudební výkon v tom až tak nehrál roli, ale právě slovo show je zde opravdu na místě. Tehdejší dekorace s umělými palmami, plachtou s motivem zapadajícího slunce nad rozpálenou pláží, všudypřítomné nafukovaní balony létající v kuse mezi pódiem a fanoušky nebo nafukovací člun, ve kterém se kytaristé v žabkách nechali na rukách davu unášet přes půl klubu, přičemž nepřestali ani na chvíli hrát své náročné party, něco takového v pátek ve Vídni ani zdaleka k vidění nebylo. Tohle byl prostě "jen" výborný koncert, tehdy to byl ten nejlepší cirkus, jaký jsem kdy viděl.