Když jsem dva roky zpátky dělal rozhovor s kytaristou Hubrechtem Eversdijkem, vyprávěl mimo jiné i o tom, jak si Destine jako hodně mladé bažanty vyhlédli u Sony. Pro začínající kapelu z Nizozemska na jednu stranu docela klika. Klika, která jí otevřela dveře od netušených možností nahrávání a točení moderních videoklipů v zámoří. Jenže velké vydavatelství dobře vědělo, do čeho investuje. Ambiciózní kolektiv začal vloženou důvěru (a samozřejmě i kapitál) splácet hned první dlouhohrající deskou "Lightspeed" (2010), která v produkci Američana Jamese Paula Wisnera (Paramore, New Found Glory) poutala kvalitní kytarovou prací, maximálním důrazem na melodičnost, jednoduchými klavírními linkami a taky nečekaně výborně zvládnutou angličtinou. Veskrze produkt hodný zámořského interpreta. Přes některá ale je čerstvá novinka "Illuminate" na poslech stejně tak líbivá.

Ona je vlastně místy až příliš stejná. To je to hlavní ale. Vzpomeňte na největší, nebojím se říct zlomový singl "In Your Arms". Stejně strhující potenciál má na "Illuminate" skladba "Unbreakable". Proč? Prostě proto, že je postavena na víceméně totožných základech (takřka stejné, jednoduché kytarové intro, podobné tempo, výrazný drive do chytlavého refrénu...). Autorská invence minimální. Destine stokrát raději oprášili starší (nutno podotknout fungující) postupy, které bavili prve. Není to čin hodný k odsouzení, jenže moment překvapení, který jsem tu a tam pociťoval při poslechu "Lightspeed", se bohužel vypařil.

... Teď se sebezapřením přimhuřme obě oči nad tím drzým copy + paste houslového vzorce z "Viva La Vida" v písni "All The People", protože to už čin hodný k odsouzení je, a pokračujme dál...

Vzato kolem a kolem a s přihlédnutím k výše vytčenému, je "Illuminate" v rámci žánru pořád dobrá deska. Zůstaneme-li jen na Starém kontinentě, pak dokonce víc než dobrá. Textově nic závažného nesdělující, samozřejmě. Konečně, o čem celá desítka skladeb je, si můžete sami přečíst na oficiálních stránkách. Kapela tam postupně zveřejňovala texty i s krátkými audio ukázkami.

Na Destine se ale jednoznačně chodí kvůli formě, ne obsahu. Jejich písně se poslouchají ne za účelem varovného vztyčování ukazováku nebo vstřebávání osvěty, ale kvůli tomu, jak jsou melodicky přitažlivé a v refrénu nakažlivé. Jak jednoduše, stravitelně znějí. Charakterově podobnou muziku dělají třeba populární a v poslední době už dost přeceňovaní All Time Low. Destine na rozdíl od Gaskarthových umučených jehňátek mají mé sympatie. Jistě i díky svému původu mimo oba největší hudební trhy. Daleko důležitější ale je, že mě i na "Illuminate" hudba baví. Víc tu nehledám. Nehledáte-li taktéž, potěšte se z melodií příjemných pro ucho. Pravdou ale je, že debut byl o stupeň lepší.