The Fray se všeobecně řadí do zástupu skupin vedle Keane, Coldplay, OneRepublic či The All-American Rejects. Hrají zasněný, líbivý, ničím moře nebouřící poprock. Ale i takových formací je třeba a je nutno dodat, že doposud tahle coloradská banda dělala svou práci obdivuhodně. Netyčí se sice na pomyslném žánrovém vrcholku slávy, který okupují spíše již zmínění Coldplay, přesto v nich cosi zajímavého a zábavného vězí. A pakliže se rozhodli svůj um nadto okořenit zážitky a uvolněnou atmosférou z cestování, není možné se netěšit.

Hned obal, který vypadá jak staré LP, dává tušit příjemně nostalgickou, leč energickou nahrávku. Přesně takové jsou pocity z odcházející dovolené. Plni nové energie a vzpomínek. Nepochybuji, že právě tyto emoce se pokusili pánové otisknout do své novinky, kterou začali nahrávat již začátkem minulého roku. Poté, během léta, následovaly finální úpravy a teprve dnes se můžeme ponořit do nově vzniklé hudby The Fray. Kromě daleké Rwandy se členové kapely zastavili v německém Mnichově či švýcarském Zurichu. Těmto místům byly věnovány stejnojmenné písně - "Munich" a "Rainy Zurich".

Za první singl byla zvolena úvodní píseň "Heartbeat", ke které je i natočen videoklip. Právě ta byla nahrána následně po navštívení středoafrického státu Rwanda. Jde o střednětempou skladbu s příjemnou vzletnou atmosférou, která sice trochu připomíná výše zmíněné One Republic, ale technicky je zvládnuta výborně a dobře se poslouchá. Dvojka v pořadí "The Fighter" pokračuje ve stejném duchu. S blížícím se létem je poslech nejen této písně příjemným doplňujícím soundtrackem k dobré náladě.

Mými favority jsou ale následující dvě skladby, "Turn Me On" a "Run For Your Life". První z nich si mě získala svým vzletným feelingem a hitovým potenciálem. Tím se může pochlubit i druhá píseň, která je sice trochu sladší a podbízivější, přesto má nepopiratelné kouzlo a není snadné zahnat jemné mrazení na zádech, které se i při několikátém poslechu dostavuje. Následující melancholická "The Wind" není sice na první poslech, ale já si k ní cestu nakonec našel a taktéž patří k tomu nejsilnějšímu na albu "Scars & Stories". Klidně se mohla objevit na posledním počinu The Verve a nikdo by nic nepoznal.

Tím však to lepší bohužel končí a nastupuje o poznání nudnější část nahrávky. V případě "I Can Barely Say" se tlačilo až příliš na pilu a přemírou cukru se lepí huba a uši. V "Munich" zase kapela zní jako béčkoví Coldplay a i po několikanásobném poslechu si nedokáži vybavit melodii. Neříká se mi to snadno, ale to platí i o zbytku novinky. "Here We Are" je vyloženou vatou a nenabízí prakticky nic k poslechu, pořád je však lepší nežli "48 To Go". Určitým vzpružením v nevydařeném konci se zdá být závěrečná balada "Be Still", ale ani ta nedokáže podržet potápějící se finálovou sedmičku skladeb.

The Fray se představili jako parta, kterou hudba baví a dávají ji vše ze svého srdce. Někdy snad až moc, a působí tak přespříliš pateticky. Silné momenty si fanoušci ale bezesporu najdou a obzvláště v úvodních písní jejich srdce nadšeně zaplesá. Co mě mrzí, je, že to chtělo nasbírat více silného materiálu a mít od tvorby větší odstup. To lze bez okolků hodit na hrb producentovi, který měl mít páky tomu zabránit. Zklamaní je asi silné slovo, ale nadšení bohužel neproběhlo.