Pokud skupina vydá řadové album, hlavní náplní recenze je jeho kvalita v rámci hudební scény a v rámci diskografie. Kdy jindy tedy zhodnotit celkovou tvorbu kapely než na vydávaném výběru největších hitů? V případě takového celku, jakým je Alkehol, není snadné psát nějakou kritiku. Co se dá psát o textech, které se věnují pouze pivu, fotbalu, hospodám a alkoholu všeobecně; co se dá psát o hudbě, u které je velmi těžké rozeznat jednotlivé skladby a samotné refrény se skládají především z laciných popěvků typu "johoho", "hej, hospodo, nalejvej, hej, hej, hej, hej" atd? Netvrdím, že pub rock nemá na světě své důležité místo, vždyť Tři sestry, které svůj repertoár z části také věnují restaurační tématice, dokáží psát muziku s jakousi krásnou českou poetikou a lehkostí, Harlej zase disponuje tahem na branku a výbornými melodiemi. U ale Alkeholu neslyším ani jedno.

Jako pravověrný rocker jsem na bandu kolem Oty Hereše narazil několikrát, ať už na festivalech nebo na studiových albech, které mi někdo někde pustil, ale nikdy jsem jejich oblibu příliš nechápal. Na rozdíl od výše uvedených kapel, kdy jsem při jejich poslechu na zlatavý mok chuť spíše dostával a měl pocit, že to zkrátka patří k českému koloritu, v případě tohoto bandu získávám pocit podobný smutku a opovržení nad existencemi, jejichž životním a uměleckým smyslem není nic víc než půllitr piva v zakouřený čtyřce.

Není přeci nic lepšího, než si v podnapilým stavu zařvat, že jsem "zmaštěnej, zmaštěnej, na hromadu složenej, zmaštěnej, vožralej, ty vole, to je síla," (část refrénu písně "Zmaštěnej"). A podobně zábavných kousků je tu mnohem a mnohem více, prakticky každá skladba má opravdu unikátní textovou i hudební náplň. Jako další příklad by se dal uvést namátkově text z písně "Vožeru se": "Já se asi vožeru, ruce nohy sežeru, nechci zhynout tady sám, žízeň a hlad mám." A tak by se dalo pokračovat stále dokola.

Paradoxně výjimky, které obsahují tuto tématiku spíše okrajově, jsou nejlepší. "Anděl strážnej" a "Až se vrátím", obě z druhého disku, mi přijdou jako rockové pecky na úrovni. Výběr obsahuje i dvě novinky, vždy na konci jednotlivých disků. Bohužel nenabízejí vůbec nic nového a pokračují v duchu zbytku, akorát jsou méně zapamatovatelné než výběrové skladby.

Abych jen nekritizoval, svou úlohu Alkehol nejspíš má, své fanoušky tímto dvoudiskem jistě potěší a možná si při nich v hospodě párkrát solidně zařvou. A ti, kdo je znají jen krátce, si mohou poslechnout některé rané silnější kusy, které kapela kdysi složila. Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že v rockové sféře jsou Alkehol hudebně něco jako Michal David či Petr Kotvald v popu. A co si budeme nalhávat, po poslechu celého výběru jsem měl pořádnou hudební vopici...