Myslím, že tu pohádku o osudovém setkání v brazilské restauraci, které skoro přes noc udělalo z Dereka Millera a Alexis Krauss hvězdy, zná každý. Jen málo lidí už ví, že to zas taková pohádka nebyla. Že Sleigh Bells možná vyprodávali koncerty, jejich alba šla na odbyt a kritika taky nešetřila slovy chvály, ale jedna polovina dua z toho úspěchu zase tak moc neměla. Dereka Millera, tvůrčí centrálu celého projektu, potkaly za uplynulé tři roky dvě tragédie: v roce 2009 se mu táta zabil na motorce, o rok později byla jeho mámě diagnostikována rakovina. Za titulem a celým vyzněním druhého alba newyorské noise-popové kapely, následovníka debutu "Treats", nehledejte tedy žádnou snahu o stylovost, ale skutečnou osobní krizi jedince.

"Treats" bylo v podstatě jenom takovým výkřikem do tmy. Rána uprostřed klidné půlnoci. Millerovy kytary trhaly uši, Alexis Krauss do toho jemným hláskem (který ovšem také dokázal pořádně prověřit okenní tabulky, když na to přišlo) lhostejně odříkávala fráze a trendy popaři se zase měli s čím v pátek večer vytahovat. Byla to sice velice výživná vitamínová bomba, ovšem s omezenou působností. Když jste odkryli pozlacený obal, zjistili jste, že pod tím hyp(st)er-ultra-cool zvukem nic víc není. Že tam prostě i na desátý poslech uslyšíte to, co jste tam slyšeli už na ten první. Neříkám, že to všechno bylo špatně, byla to strašně fajn nahrávka a všechny ty kladné kritiky byla zcela oprávněné, ovšem jít do toho podruhé? Nejsem si tak moc jistá, jestli bychom dvojitou porci unesli a jestli by to unesla vůbec sama skupina.

Nové album už není plné líbivých efektů, zběsilých riot rytmů a vybuchujících kytar. Není to další ušní průplach, místy bez hlavy a pat, máme tu melodie. Nečekejte už další vztekle vykřikované slogany, jsou tu smysluplné texty. Sleigh Bells zvolnili tempo a posluchačům odhalují vše, co se pod tou vrstvou hluku a outsiderské nasranosti, kterou jsme měli tolik rádi, skrývalo. Chytlavý party feeling je pryč. V textech rovněž není žádného místa na vtípky. Skrz naskrz jsou nasáklé beznadějí a rezignací. Je už jen na vás, jestli se přes tu bezvýchodnost dokážete přenést, nebo se s texty budete sebedestruktivně ztotožňovat.

"Reign Of Terror" není jenom nadvláda teroru, ale také nadvláda kytar, hrozivě ujíždějících s řezavými vazbami a těžkými riffy, které popový základ tentokrát zcela převýšily. Právě kapely jako Def Leppard, Metallica nebo Pantera měly na nahrávání druhé řadovky největší vliv. Sprostým vykrádáním bych to ale určitě nenazývala; spíš se jedná o vděčnou poctu dítěte odkojeného osmdesátými roky svým kytarovým hrdinům. Dvojka nabízí i více prostoru pro zpěv Krauss. Holka to se svým nijak výrazným hlasovým fondem bude mít na koncertech sice ještě o něco těžší, ale kdo bude stát o čistý pěvecký projev, zajde si asi raději na operu než na stroboskopový rachot od Sleigh Bells.

Agresivní "True Shred Guitar" je dostatečně rozjetý otevírák a zároveň poslední sbohem za "Treats". Track podobně energického ražení je ale na desce spíše výjimkou. Většina skladeb se táhne v pomalém tempu a nejsou na nich ani stopy po drzé prvotině, na které si Sleigh Bells ještě vesele malovali ve škole a odstřelovali všechny roztleskávačky v dosahu. První vypuštěná skladba "Born To Lose" skoro až výsměšně dementuje všechny pozitivní a motivující songy, které kdy v hudebním průmyslu vyšly. "Když se chceš zabít, bejbéé, tak to prostě udělej," zní ve zkratce její základní poselství.

A přesně na této odzbrojující a nekompromisní upřímnosti je "Reign Of Terror" založeno. Miller šel až na dřeň svým osobním démonům a všechny své hrůzy a úzkosti, které za poslední tři roky zažíval, do alba promítl. Je více než jasné, že v "Leader Of The Pack" je právě jeho otec tím, co se "už nikdy nevrátí". "End Of The Line" zase zní jako dopis na rozloučenou ("Víš, že to takhle nemuselo skončit, ale tohle je konec kapitoly, tak sbohem!"). Od osobní roviny se vymyká pouze "You Lost Me" vyprávějící skutečný příběh dvou teenagerů, kteří se v roce 1985 rozhodli spáchat dvojitou sebevraždu. K němu se Miller bez mučení přiznal, že si tak trochu vypůjčil melodie z klasického songu od Def Leppard "Hysteria".

Přesto i na této desce plné stínů a přeludů je jeden song s pozitivním nábojem, a tím je právě úvodní singl "Comeback Kid", který má být první skutečnou tvůrčí spoluprací Krauss s Millerem. Hravé popové melodie a nakopávací text ("Odešel jsi, ale jednoho dne se zase vrátíš") v sobě nesou naději, že ať už bylo sebehůř, zase se to zlepší. Možná by se nejlépe hodil na poslední místo tracklistu. To by ovšem "Reign Of Terror" musel být o sladkém americkém happyendu, a o tom je sotva. Proto desku zakončuje "D.O.A.", to nejděsivější probuzení z noční můry, kdy se ocitnete v noční můře ještě větší - ve vašem životě. Krauss se v něm napůl v bezvědomí už jenom nevěřícně ptá: "Jak je možné, že nikdo nevěděl, jak ten refrén měl pokračovat?" Dokonalé vyvrcholení téhle temné kroniky psychického úpadku.

"Reign Of Terror" je lepší deska než debut v mnoha ohledech. Její produkce je promyšlenější, aranžmá nápaditější. Celkově se zdá, že se Sleigh Bells zvukově konečně našli. Nalezli svůj jedinečný styl, ve kterém jim to opravdu sedne a pohybují se v něm bezpečně. Výsledkem jejich pětiměsíční práce je exkluzivní heavymetalová nahrávka. V džínových bundách, raybankách na nose, s em-šestnáctkou na zádech a s duchem osmdesátých let vás přesvědčí, že i být zrozen k prohře může být důvodem k hrdosti.