Jedna z nejočekávanějších klubových akcí roku, byť pouze pro úzce vyprofilované publikum, proběhla tento čtvrtek v Rock Café a možná trestuhodně trošku zapadla v enormní koncentraci moderních metalových akcí, které se s v našem hlavním městě v těchto dnech a týdnech konají. Možná to však bylo i ku prospěchu věci, protože se na akci objevilo minimum náhodných kolemjdoucích, a všichni ti, kdož se v sále nakonec sešli, přesně věděli, proč se do klubu vypravili. V drtivé většině se jednalo o aktivní muzikanty a hudební žurnalisty, civilů a stejně tak příslušnic něžného pohlaví byste v sále napočítali minimum.

Kapely, které se ten večer v Praze představily, totiž rozhodně nepatří mezi hudbu pro každého. Jedineční vizionáři Periphery se v České republice ukázali vůbec poprvé, když si odskočili z evropského turné s klasiky Dream Theater, a stejně tak bylo hned jasné, že jediným tuzemským supportem vhodným pro tuto událost může být jen a pouze teplický projekt Modern Day Babylon, sdružený kolem mimořádně talentovaného kytaristy a producenta Tomáše Raclavského. Právě ten v doprovodu bubeníka a baskytaristy po několika zmatcích s časem startu večera až okolo půl deváté odstartoval svůj cca půlhodinový čistě instrumentální set, během kterého trio přehrálo a následně i pokřtilo své debutové minialbum "The Manipulation Theory".

Kapela sklidila nebývalé vřelé reakce publika a šlo vidět, kdo je u nás průkopníkem djentu způsobem, který nejenže je první, ale po stránce instrumentální i promotion má vše dotaženo téměř k dokonalosti. A pak i promineme, že některé pasáže už jsme možná někde slyšeli. Formace měla velmi dobrý zvuk (možná překvapivě ve výsledku subjektivně i lepší jak hlavní hvězda večera), a tak jsme si mohli vychutnávat jak drtivé hluboké tóny osmistrunné kytary, tak kosmické vyhrávky i bleskurychlá kytarová sóla. Nikterak ovšem nelze opomíjet i výbornou rytmickou sekci. Na české poměry opravdu mimořádný zážitek.

Pak už ale přišel čas na pekelnou šestici, kvůli které ten večer všichni vážili cestu. Jak jindy nemám problém pojmenovávat dění na stage, v tomto případě skutečně nemám slov. Když vidíte celou kapelu hrát pohromadě z bezprostřední blízkosti a nestíháte sledovat tu bubeníka, tu jednoho ze tří kytaristů a zároveň slyšíte, co dohromady hrají za celek, opravdu zůstáváte jen v němém úžasu jako člověk při blízkém setkání třetího druhu s něčím meziplanetárním. Jejich loňský koncert, který jsem skoro na den přes viděl ve Vídni, sice díky jedinečnému geniu loci malinkatého klubíku pro pár desítek přítomných a přitom vynikajícího zvuku stále hodnotím ještě o něco výš, ale i tak bylo ve čtvrtek rozhodně před čím uznale pokyvovat hlavou.

Podle mého názoru je u současných Periphery velmi nedoceněným prvkem vokalista Spencer Sotelo. Pro mnohé byl lepší původní zpěvák Chris Barretto nebo dokonce preferují jen čistě instrumentální verzi alba, já mám ale tohohle drobného chlapíka rád. Líbí se mi jeho vokál, který v daném žánru rozhodně není tuctový a dodává refrénům až popově hitové předpoklady, takže si je můžete zazpívat s přivřením obou očí jako relativně normální písničky. Líbí se mi i jeho přirozené frontmanství, jak komunikuje s lidmi nejen díky svému nenucenému charismatu. Musí mít také neskutečné cítění pro hudbu, protože v momentech, kdy bubeník hraje neskutečná rytmická zla, jeden kytarista základ a další dva přes sebe vzájemně taping a nejen se neztratit, ale zpívat dominantní pěveckou linku, to je vážně kumšt.

Bylo to prostě neuvěřitelné a rozhodně se čistě umělecko-muzikantsky jednalo o koncert roku, bohužel jen pro takových odhadem dvě stě lidí, kteří takovouhle hudbu dokáží ocenit. Přesto ale rozhodně zamrzelo, že ačkoliv Periphery vystoupili na headline show, jejich setlist spíš odpovídal aktuálnímu supportnímu turné po boku již zmíněných Dream Theater, a tak byste kousky, jako je třeba zabijácká "Insomnia", očekávali marně. I tak však na závěr nezbývá než dodat už kultovní: "Periphery, love that shit!".