Dan Auerbach a Patrick Carney. Dva chlápci, kteří si před jedenácti lety řekli, že je baví hrát hudbu v duchu starých, brandy nasáklých bluesmanů. Chvilku jim trvalo, než se sami našli a optimálně zkombinovali tradiční blues s vlastními nápady. Nakonec se povedlo a zčistajasna vyšla na svět hvězda první velikosti se (skutečně) alternativní hudbou. Žádný hezounký rock, žádné prvoplánové líbivé melodie, ale syrovost, dravost a těžké, leč kouzelně intimní skladby. Tak jak to dělali mistři z New Orleans před padesáti lety s kytarou v ruce a doutníkem v puse.

I přesto, že tu mluvím o tradici, novinkové album se přeci jen trochu liší od těch předchozích. The Black Keys se totiž rozhodli zapálit pod kotlem a udělat trochu bordel. "El Camino" je nečekaně svižné, s až punkovými postupy. Už na předchozí "Brothers" zrockovatěli a přimíchali nové ingredience do svého, do té doby zrezivělého těžkého blues. Dodali tak své hudbě větší lehkost a i díky ní se jim za to odměnili fanoušci v rodné Americe i Evropě a vyprodávavali prakticky všechny koncertní zastávky. Možná, že v jejich úspěchu má prsty mimo jiné i výjimečný zjev hudební scény Danger Mouse, který jejich poslední alba měl na starosti coby producent.

"El Camino" znamená, jak už bylo řečeno, cesta (krom toho je to i model Chevroletu vyfocený na přebalu desky). Zatím jsou černé klíče zářivým příkladem, že přesně ví, jaká je ta správná cesta k úspěchu. Pomalu kráčí k vrcholu. Zda jím bylo album "Brothers" nebo až aktuální novinka, je těžké říct, obě jsou víceméně kvalitou vyrovnaná a srovnatelná. Leč novinka má ještě něco málo navíc, co o rok staršímu bratříčkovi chybí.

Jako první singl zvolili titulní píseň "Lonely Boy" s výborným videoklipem. "Lonely Boy" je svou chytlavou melodií schopen roztančit snad i polena u krbu. Za tuto schopnost vytvořit výbornou skladbu bez jakékoliv podlézavosti, je nesmírně obdivuji a respektuji.

Další tutovkou na albu je třetí "Gold On The Ceiling" s riffovou linkou jak od raných Zeppellinů. Ani Plant by se za takovou skladbu nemusel stydět. A to už je nějaká pocta. Jedna z nejkrásnějších balad, kterou kdy dvojice stvořila, se skrývá pod názvem "Little Black Submarines". Smutná, leč plná naděje.

Vybrat dalšího zástupce je úkol takřka nadlidský. Vždyť co píseň, to hit, co riff, to kopanec do zadku všem svým nedomrlým kolegům, co melodie, to okamžitá srdcovka. Jack White na ně musí být pyšný a možná i tiše závidí, sedíc u přehrávače s rotujícím "El Caminem", pošlapujícím si nožkou do rytmu a popíjejícím dobrou whiskey. Nedá mi to a musím ještě vychválit parádní "Hell Of A Season" s nezapomenutelným drajvem a atmosférou jak z finále dobře zakončeného bijáku. V duchu předchozí pokračuje i jednoduché až úsměvné retro "Stop Stop".

The Black Keys zvedli laťku tak vysoko, že jsem zvědavý, s čím se vytasí příště. Nenapadá mě žádná jiná kapela, která umí být tolik originální a zároveň tradiční. Band Of Skulls, Wolfmother či The Kills také nejsou špatní, ale nezní tolik přesvědčivě a zároveň neumí tak fantasticky navodit atmosféru linoucí se z repráků pouze při poslechu těchto borců. A The White Stripes asi nenávratně skončili, takže trůn blues rocku přebírají právě oni.