Když zpěvák Maxwell vydal před třemi lety své druhé album "Embrya", hovořilo se o něm jako o americké odpovědi na Jamiroquai. Toto tvrzení samo o sobě bylo co do definice hudebního žánru samozřejmě velmi nadsazené, dalo by se však v podstatě souhlasit s tím, že Maxwell může pro Američany znamenat totéž co Jay Kay pro své Ostrovany. Oba totiž těží z černé hudby, kterou před nějakými dvaceti a více lety provozovali hudebníci generace jejich rodičů a tuto dnes oni zprostředkovávají posluchačům o dvě tři dekády mladším. Jen zatímco Jamiroquai stavějí především na jazzu, funku a disku (dnes už hlavně tom disku) sedmdesátých let, Maxwell se hlásí hlavně k odkazu starých soulových bardů typu Marvina Gaye. I on samozřejmě svoji produkci halí do výrazně moderního zvuku, prim však u něj přesto hraje v podstatě klasické nástrojové obsazení bez výraznějšího zásahu samplerů či syntezátorů.

Maxwellovo aktuální album "Now" otevírá výrazná hitová "Get To Know Ya" s houpavě tanečním rytmem a hezkými dechy, která je možná i tím nejlepším z alba a právem byla vybrána jako první singl. Ke střídání nálady dojde hned s následující druhou singlovkou "Lifetime" - učebnicovým příkladem milostné balady téměř sacharinového typu, avšak nikoliv tak přeslazenou, aby vám vylolala terminální diabetes. Maxwell totiž vládne skutečně výborným vokálem s čistou falzetovou polohou, kterým vás neustále přesvědčuje, že každou notu myslí smrtelně vážně. A tyto dvě polohy se vlastně střídají celým albem - navrch má pochopitelně ta pomalejší. Mezi další zdařilé kousky volnějšího tempa patří například "W/As My Girl" nebo opět technicky dokonale odzpívaná coververze "This Woman's Work", původně od Kate Bush. K výraznějším rychlejším (i když ne o mnoho) skladbám patří skoro princeovská "NoOne" nebo překvapivý závěr v podobě titulní "Now/At The Party".

Je pravda, že pro někoho může Maxwellova produkce klesnout až za nepřijatelnou hranici přeslazenosti, ale taková jsou prostě pravidla žánru. Zde se cení především technické provedení a celkový feeling. Vše podstatné o poselství alba je řečeno už v textu úvodní "Get To Know Ya" - "...jiní se ti pokoušejí dostat do kalhotek / já se snažím dostat se k tvému nitru..." Tohle je prostě ložnicová hudba, určená pro nekonečné lačné pohledy, zastřený šepot a neostré stíny kreslící po zdi za slabého osvětlení. A to vůbec nemyslím hanlivě. Maxwell jen natočil další z desek o lásce a pro situace s tím související a udělal to vědomě a rozhodně dobře. Tak proč to tak nebrat?