50 - 41 | 40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 1

---

Lady Gaga pobláznila celý svět. Ještě než vůbec deska "Born This Way" vyšla, měla více obdivovatelů než Čína obyvatel. Gaga ohlásila počin desetiletí, a i když zarputilí fanoušci jejích jednoduchých popěvků zprvu kroutili hlavami, stejně voňavému kouzlu nové nahrávky nakonec podlehli. Stefani Germanotta míchá dohromady jablka s hruškami, u jiných by to byl průser, jí to náramně jde. Oproti skákavému debutu Gaga přitvrdila, vsadila i na živé nástroje a na brouzdání časem. Nejvíce se jí zalíbilo v raných devadesátkách. Vymanila se tupým tucavým zvukům a vsadila drobné na kytaru, saxofon, lehké country i na cikánské rytmy. Pel mel, který by málokterý umělec dokázal držet při sobě jako jednu hmotu. "Born This Way" bude učebnicí pro ostatní začínající popové umělce, jelikož obsahuje všechno podstatné: jak šokovat oprsklými texty, zaujmout chytlavým rytmem a ve finále srazit do kolen. A plusové body navíc? Lady Gaga si všechno na albu napsala sama, a to se v době umělých pop princezen počítá.

Lady Gaga - Born This Way

---

Dlouhá osmiletá hudební prázdnota, která v táboře Blink-182 zavládla po vydání eponymní nahrávky, byla definitivně pokořena zářijovou deskou "Neighborhoods". První materiál americké trojice od sledovaného comebacku má vysokou kvalitu paradoxně právě díky tomu, že v hlavách kalifornských muzikantů zrál takovou dobu. Letité odloučení zbavilo Hoppuse, DeLonga a Barkera ponorkové nemoci a dopřálo jim vyrůst ve tři docela odlišné hudební individuality. Střet Hoppusova indie přístupu a "hudebního pozérství" Toma DeLonga se nahrávkou "Neighborhoods" táhne jako dvoubarevná nit. Blink-182 posadili nové album do stejně temné nálady jako starší "Blink-182", texty ale působí tentokrát intenzivněji (a to zejména v kontextu událostí, jež se v posledních letech kolem kapely staly). Doba blbnutí v šortkách Dickies i bez nich je definitivně pryč. Tohle jsou dospělí Blink-182 se vším, co k nim a jejich sousedství patří. Jen velká škoda že Jerry Finn už trvale změnil adresu.

Blink-182 - Up All Night

---

Čtyři roky uplynuly od doby, co Sascha Ring vydal svou nahrávku "Walls". Už na té ukázal svou melancholickou tvář, na "The Devil's Walk" ovšem tuto tvář jakoby vyčistil, oprostil od všeho zlého. Apparat na desce, pojmenované podle sbírky básní Percyho Bysshe Shelleyho, pokračuje cestou, kterou započal právě předchozí kolekcí. Výborným způsobem kombinuje elektronické nástroje s těmi akustickými, nechybějí samozřejmě ani vokály, a tedy ani písničky. S produkcí Ringovi pomohl mimo jiné i Joshua Eustis z Telefon Tel Aviv, a výsledek je - nejen proto - dalším krokem blíže ambientu a hloubavé elektronice a dalším krokem dále od idm. "Song Of Los", "Ash/Black Veil", "Goodbye" nebo závěrečná smuténka "Your House Is My World", to jsou mistrovské kusy, které míří přesně do srdce. Přestože fanoušci rané Apparatovy tvorby nemusejí být s tímhle albem spokojení, nedá se zapřít fakt, že "The Devil's Walk" je skvostnou, promyšlenou a vyváženou nahrávkou.

Apparat - Song Of Los

---

Fascinace filmovým přepisem "Nekonečného příběhu" (dle knižní předlohy Michaela Endeho) dokonale zapůsobila na dvojici Oskar Gullstrand a Stefan Storm. Ta svou fantaskní koláž hudby a vizualizaci videoklipů vsadila na jasně rozpoznatelnou ideu, která překvapí svou pestrostí a hromadou odkazů na dávná léta (převážně ta osmdesátá). Tím nejvíce patrným činitelem je pak velká inspirace u velikánů formátu Vangelis, Giorgio Moroder nebo Klaus Doldinger. Jejich písničky jsou energické a emocionální zároveň - "Into The Clouds", "Wonders" nebo téměř dětsky hravá "Magic" jsou v kontrastu s náladovým opusem "Ruins Of Rome" nebo epičností v téměř osmiminutové "There Is Still Hope". The Sound Of Arrows s rozvahou roztočili na "Voyage" pohádkově laděný kompas, s kterým se i v realitě děje hromada dobrých věcí, a vše je prosáklé neutuchající nadějí v lepší budoucnost, kdy se sebebláznivější sny stávají skutečností. Snílci se tady zcela najdou a ztotožní se.

The Sound Of Arrows - Wonders

---

Americká písničkáčka Vanessa Carlton je nejčastěji spojována se svým velkým hitem "A Thousand Miles", od té doby ale její hvězda popularity jen smutně vyhasínala. Přitom její pianový pop patří mezi absolutní špičku v rámci žánru. Svou pozici zatím nejpřesvědčivěji potvrdila s nádhernou deskou "Rabbits On The Run". Písně postavila na mlze tvořené zasněnou atmosférou, kterou mnohdy prostupují temné stíny. Ještě nikdy Vanessa nevydala desku, kde by těžiště spočívalo na neradostných skladbách obtěžkaných nánosy citů. V kontrastu k nim stojí o poznání veselejší kousky, ve kterých zpěvačka uplatňuje svůj (místy) krásně naivní projev. Vanessina čtvrtá studiovka je rozhodně nejvýraznějším počinem v její diskografii a neměl by se o ni připravit nikdo, komu jsou blízká optimistická ranní snění a noční krasosmutnění. Vrcholem imaginace a hudebního citu americké interpretky jsou skladby jako "In The End" nebo "Hear The Bells". Vanessa navíc chtěla, aby album mělo co nejklasičtější zvuk, a proto byl materiál pořízen analogově na magnetické pásky.

Vanessa Carlton - Carousel

---

---

Jednadvacetiletá femme fatale britské indiefolkové scény (brokenhearted Charlie Fink a Marcus Mumford by o ní mohli psát písničky a celé desky...) je album od alba a rok od roku vyspělejší a vyspělejší. Emotivně silné netuctové melodie, dokonale procítěný přednes ve stylu Joni Mitchell a autorská sebejistota, která jí dovolí tu zjemnit temnou atmosféru líbivými smyčci, tu překvapit sólem na banjo, tu v polovině zlomit celou písničku do country á la Nashville a tu do folku pustit špinavé elektrické kytary Neila Younga a vše posunout až někam k "Jagged Little Pill", ji pasují do pozice aktuálně nejzajímavější a nejnadějnější britské songwriterky. Vše pak podtrhují na symboly bohaté texty hodné vytištění a samoexistence, v nichž jde Laura Marling tak daleko, že si dovolí na ploše jednoho alba hned několik konceptuálních odkazů mezi jednotlivými skladbami. Vše je důkazem toho, že za Laurou Marling nestojí štěstí na silné melodie, ale obrovská hromada talentu, který dokáže čím dál přesvědčivěji prodávat.

Laura Marling - Sophia

---

Osoba Kanaďana Dana Bejara bude širší veřejnosti spíše známá ve spojení s indie rockovou formací The New Pornographers, nebo tak tomu alespoň bylo do loňského roku. O desátém albu jeho projektu Destroyer, ve kterém působí od roku 1995, se totiž už nyní mluví jako o opravdové klasice. Destroyer se původně pohyboval na pomezí shoegazeu a indie rocku s tím, že na předchozí desce "Trouble In Dreams" dokonce došlo na glam rock. "Kaputt" je jiné. Bejar tentokrát napsal sbírku zamilovaných dopisů alternativnímu popu osmdesátých let, a vlastně tak nakonec nejde o nic jiného než o lásku k žánru a dekádě a snaze onen zvuk té doby zachytit, zakonzervovat a poslat dál. Všudypřítomnou zasněnost a saxofonová sóla doprovází Bejarův zpěv, který byl údajně z velké části natočený tak, že Bejar u toho ležel na gauči. "Kapput" obsahuje devět atmosférických kompozic, které by se daly označit jako noční hudba, která připomene nahrávky Roxy Music ("Avalon") nebo The Blue Nile. Mezi nejlepší momenty patří titulní skladba ("Sounds, smash hits, Melody Maker, N.M.E. / All sound like a dream to me") a "Blue Eyes" ("You are pestle and mortar / Your first love's New Order"). Varování: Nahrávka je neuvěřitelně nakažlivá!

Destroyer - Kaputt

---

Tori Amos se rozhodla experimentovat. Dostala smlouvu u vydavatelství, které vydává výhradně vážnou hudbu, a pak vytvořila novodobý písňový cyklus "inspirovaný klasickými tématy vážné hudby posledních čtyř set let". Vybrala si tedy několik hudebních motivů ze slavných i méně známých děl pánů jako Debussy, Chopin nebo Schubert, upravila je, po svém na ně navázala a stvořila mistrovský kus: hodinu a čtvrt trvající neoklasické melodrama doprovozené pouze akustickými nástroji, smyčcovým kvartetem a pěticí dechových ("dřevěných") nástrojů. Kromě hlasu Tori se v několika pasážích představí i její jedenáctiletá dcera Natashya Hawley (postava Annabelle) a její neteř Kelsey Dobyns. "Night Of Hunters" se může na první poslech jevit jako zvětralá fantasy-filozofie o mnoha neuchopitelných věcech, po důkladnějším prozkoumání ale přijdete na to, jak moc je tohle album výjimečné. Není ničím jako prodejnější změtí slepenou z toho téměř mrtvého umění, "vážnou hudbou pro laiky", a to ani po hudební ani obsahové stránce. Je v mnoha ohledech klenotem a Tori Amos vytvořila dle mnohých svou nejlepší desku za posledních deset let, skvost pro (nejen) ty náročnější posluchače.

Tori Amos - Carry

---

"The Goat Rodeo Sessions" dali dohromady čtyři muzikanti - asi nejznámější cellista všech dob Yo-Yo Ma a multiinstrumentalisté Edgar Meyer, Chris Tile a Stuart Duncan. Všichni tito pánové, ač jmény možná neznámí, jsou špičkami svého "oboru" a mají zálibu v bluegrass a klasické hudbě. Odtud vzešla i tato deska. Společnými silami ovšem oba styly spojili takovým způsobem, že v podstatě vytvořili zcela nový hudební žánr, což je v dnešní době téměř unikum. Místy přemýšlíte, jestli se nejedná o určitý druh world music. Virtuozita všech čtyř hudebníků se podepsala pod nesmírně kvalitní muzikantský zážitek a vzhledem k širokému nástrojovému záběru tří z nich je nahrávka nesmírně organická, košatá a pestrá. Má mnoho poloh, neuvěřitelnou sílu a díky hostující zpěvačce Aoife O'Donovan je i instrumentálnost lehce rozbita zpívanými skladbami. Díky zkušenostem a možná i zvyklostem z vážné hudby má album navíc naprosto brilantní zvuk. "The Goat Rodeo Sessions" je bezesporu jedním z nejlepších letošních počinů, a to bez rozdílu žánru.

Yo-Yo Ma, Stuart Duncan, Edgar Meyer & Chris Thile - Attaboy (Live)

---

Drew Lustman, jak zní pravé jméno interpreta říkajícího si FaltyDL, je New Yorčan, který s odstupem a nezainteresovaným nadhledem dokázal na svém druhém LP namíchat jednotlivé výboje raveové horečky v průběhu několika let. Nejde pouze o citace, které jsou místy decentní, místy opisné, jde o formu, která jako celek už zkrátka zavání nerdovstvím nebo oddanou hudební teorií. Faltyho sbírka na "You Stand Uncertain" je žánrový a časový uzel, který ve výsledku zní zcela nadčasově. Ozvěny jungle, 2stepu, dubstepu a dalších mutací UK garage. Název "You Stand Uncertain" přímo sděluje, že nestabilita a žánrová roztěkanost jsou jedním z leitmotivů celé desky. Mnoho povyku pro moc. Spoustu fragmentů propojených odkazem silné minulosti. Další velkou výhodou je fakt, že Lustman je New Yorčan, protože díky své odlišné sociokulturní pozici mohl ravevový příběh popsat skrze optiku zámořské taneční scény. Když FaltyDL dělal na desce "You Stand Uncertain", prý se skoro zbláznil, jak jednotlivé skladby neustále piloval. Výsledek ale stojí za to.

FaltyDL - You Stand Uncertain

---