Historie se znovu opakuje. Tak jako po docela prvoplánovém návratu albem "Take A Look In The Mirror" musela následovat v podobě dalšího počinu kompenzace uměleckého ega kapely v podobě zvukově velmi progresivní desky "See You On The Other Side", tak po už druhém návratovém albu "Korn III: Remember Who You Are" přichází američtí Korn opět s deskou, která víc než na samotné písně sází na produkci a zvukovou progresi.

Asi každému, kdo Korny a především dění kolem nich už nějaký ten rok sleduje, došlo, že hlavním impulsem pro nahrání dubstepového alba bylo určitě muzikantské nutkání zpěváka Jonathana Davise. Ten po odchodu klíčového kytaristy Heada prakticky přebral dominantní roli ve směru, kam se kapela bude ubírat, a po deskách z let 2005 a 2007 se to naplno ukázalo právě na novinkové kolekci "The Path Of Totality". JD je známý tím, že spíše než metalem se v posledních letech zabývá svými DJskými sety a remixy skladeb Korn, a aktuální album je, dá se říct, spíše jeho neoficiální sólovkou. Takovou, jakou ji chtěl mít podle sebe.

Není totiž určitě náhoda, že zrovna v době kolem vydání tohoto alba, na kterém prakticky nejdou slyšet, vypustili Fieldy a Munky své chystané sólovky. V prvním případě jde o projekt Stillwell, ve druhém o vzhledem k výše uvedenému nepřekvapující výrazně kytarový debut superkapely Fear And The Nervous System. "The Path Of Totality" tak rozhodně není další regulérní řadovkou Korn a jako k takové je třeba k ní přistupovat. Jak se ale nakonec povedla?

Spíše než zmíněné a kromě zvuku i písňově velmi povedené album "SYOTOS" novinka připomíná čtyři roky starý bezejmenný počin, a to v tom negativním slova smyslu. Pod nablýskaným zvukovým kabátkem se totiž skrývala nastupující skladatelská impotence a velmi malé procento skutečně silných hudebních nápadů. A podobně je na tom i nová kolekce. Minulá deska na tom sice skladatelsky taky nebyla bůhvíjak dobře, ale dokázala to pro sebe ve výsledku urvat svou syrovostí a variabilním vokálem JDho. Na "The Path Of Totality" je tak bohužel častokrát daleko zábavnější poslouchat dubstepové podklady než skladby jako takové.

Přitom ze začátku to vypadalo tak nadějně. Už před pár měsíci vypuštěné singly "Get Up! " a především totální hitovka "Narcissistic Cannibal", stejně jako temná Mansonovská mantra "Sanctuary" naznačovaly, že půjde o velkolepé album. Pohříchu jsou však už tyhle tři dostatečně známé skladby těmi suverénně nejlepšími kousky na desce a alespoň částečně se jim vyrovnají snad jen depresivní "My Wall" a skvěle vzletným popovým refrénem obdařená "Way Too Far". Zbytek nahrávky je pak kombinací dubstepových smyček jako podkladu ke kornímu čaji, který je už několik let vařený z hodně vylouhovaného sáčku bývalé invence.

Stejně jako v případě minulých desek, bonusové skladby na limitované edici opět nezní vůbec špatně a jsou rozhodně daleko lepší než řada kousků z tracklistu standardní verze alba. Současná elektro jednička Skrillex (a samozřejmě i další dubstepoví DJs) i tady zanechala svou nesmazatelnou stopu, bohužel ani on nedokáže zachránit spolupráci se za zenitem fungujícími Korn, kteří na rozdíl od jejich stabilně skvělých soukmenovců Deftones opravdu silnou desku už asi nikdy nenahrají.

Výsledkem aktuálního spojení je tak jen průměrná deska (a spolu s "Untitled" ta suverénně nejhorší v diskografii Korn), která se vyplatí poslouchat hlavně kvůli zvukové stránce věci, silných skladeb nabízí bohužel jen pomálu. Ještěže je aspoň stopáž na odpovídající úrovni. Ve spojení dubstepu a tvrdého metalu je určitě velká budoucnost (a ostatně už i žhavá současnost). Toto spojení však patří mladým kreativním metalcore a post hardcore kapelám, starým pardálům se to tak úplně nepovedlo. Škoda, potenciál tam byl velký.