Některé kapely si nedokážou přiznat, že časy, kdy měly co říct, zmizely už v nenávratnu. Za jiných okolností by si sbalily fidlátka. Jenže co naplat, tučné sumy na smlouvách s vydavatelskými firmami jsou lákavé. Nezbývá jim pak nic jiného než tvůrčí impotenci maskovat za výpravné koncerty s monstrózními projekcemi a ohňostroji. Chybí už jen kolotoč a střelnice. Jsou ovšem i kapely, které na diktát firem nikdy nepřistoupily a hrály hlavně pro své fanoušky a pro hudbu samotnou. Když se pak taková dvě uskupení sejdou na pódiu tak osobitého prostoru, jako je pražské Divadlo Na Dobešce, hluboký zážitek je předem zaručen.

Zpěvák a kytarista Scott McCloud své ostruhy slávy začal brousit na přelomu osmdesátých a devadesátých let s kultovními Girls Against Boys. Po letech působení ve skupině, která se proslavila dvěma basovými kytarami a mimořádnou koncertní hlasitostí, však McCloud zatoužil po návratu k tiššímu akustickému zvuku. Výsledkem této touhy je projekt Paramount Styles, pro který je právě McCloudův zpěv hlavním rozpoznávacím znakem. Pohybuje se kdesi na pomezí zpěvu a šepotu. Je osobitý a zatraceně sexy. Co funguje na deskách i v živém provedení, zabralo i Na Dobešce. Zatímco mužské části publika nezbylo než uznale pokyvovat hlavou, zástupkyně opačného pohlaví si v tu chvíli silnější afrodisiakum dovedly představit jenom stěží. Ve svém typickém saku a rozhalené košili, s kytarou pověšenou na krku, působil dojmem rockového Casanovy.

Na Dobešce se Paramount Styles objevili poněkud netradičně v roli předskokanů, i když faktem je, že u akcí tohoto typu se hra na prvního a druhého tak nějak nepraktikuje. Pinback ve srovnání se svými předchůdci do svého převážně pozvolného indie rocku vkládají elektronické prvky, včetně klavírních motivů. Některé pasáže zněly až překvapivě chytlavě. Chvílemi se tak nedalo ubránit dojmu, že i pop může mít duši. Na druhou stranu milovníka mainstreamového popu by trio ze západního pobřeží Spojených států patrně neuspokojilo. Stejně tak jako McCloud a spol. se obešli bez světelných či jiných efektů. Nejbarevnější tak na pódiu byly kytaristovy ponožky, jedna oranžová, druhá svítivě zelená.

Je potěšující se jednou za čas utvrdit, že se v klubech stále hraje hudba, která nemá potřebu jakkoliv se podbízet. Ostatně publikum podobných kapel by ani snahy jakkoliv se zalichotit nejspíš neocenilo. Nemluvě o tom, že jakékoliv koncertní pozlátko by v tu chvíli působilo zbytečně a nepatřičně. Odpoutávalo by pozornost od hudby samotné, což by byla velká škoda.