Rod Stewart vydal od roku 2002 sedm desek a všechny jsou plné coververzí. Dvě z nich - "Soulbook" a "Still The Same... Great Rock Classics Of Our Time" - se věnují jiným žánrům, zatímco zbývající - "It Had To Be You", "As Time Goes By", "Stardust", "Thanks For The Memory" a "Fly Me To The Moon" - nesou společný přídomek "The Great American Songbook".

Tento výčet není samoúčelný. Především měl naznačit, že měl tento původem anglický punkový zpěvák opravdu z čeho vybírat, a pak také znovu položit otázku, zda už toto téma jaksi nepřečerpal. Tím nemyslím, že by byl americký songbook tak chudý na skvělé věci, ale přeci jen mohl oněch pět desek rozložit na delší časový úsek a jednotlivá alba proložit i něčím původním.

Když jsem si pročítal recenze Pavla Parikrupy na desky, které patří do oné pětidílné ságy, pak už od druhého pokračování bylo v každém z článku jemnější či hlasitější zvolání: "Už stačí! Je to nuda.". Ono se to dá pochopit, když se vám to stane u páté z desek, ale je zarážející, když to samé nastane při poslechu toho nejlepšího. Jakoby "The Best Of... The Great American Songbook" opravdu shrnovalo vše - Rod Stewart má velké charisma a dokáže jej přenést i na swingové a popové standardy, ale to je tak vše. Za chvíli začne člověk přemýšlet, co by si tak pustil jiného. Zkrátka nuda.

Obávám se, že ten hlavní problém tkví v osobě producenta. Přeci jen i takový Clive Davis se časem vyčerpá a vzhledem ke svému věku možná bude mít na téma poměrně puristický pohled. Díky Michaelu Bublému nebo třeba Renee Olstead víme, že skvěle oživit standardy umí například David Foster, kterého měl možná Rod Stewart oslovit už po druhé desce. Ale to jsou kdyby. Nám nyní nezbývá než doufat, že tímto výběrem americká standardizovaná sága Roda Stewarta skončila a bude se věnovat zase jiné a hlavně původní hudbě. A bude-li mít někdy touhu se k tomuto stylu vrátit, udělá to jinak a živelněji.