Miro Žbirka má novou desku "Symphonic Album", na níž své starší skladby a jednu novinku představuje v doprovodu symfonického orchestru. Hlavně o vzniku této nevšední nahrávky, následujícím turné, ale i o moderních technologiích, Ringo Starrovi, iPadu a vinylech je náš rozhovor.
Máš za sebou den plný rozhovorů v televizi a ostravských rádiích. Bereš tyto propagační aktivity jako nutné zlo, nebo tě to baví?
Namáhavé je to ve spojení s cestováním, ale už dávno jsem tolik rozhovorů neposkytoval. Navíc, tento projekt je úplně jiný a padají úplně jiné otázky. Beru to tak, že jsme na tom dlouho pracovali a teď je nutné desku prezentovat. Je to logické.
© facebook interpreta Náš minulý rozhovor před šesti roky jsme končili dotazem, jak by vypadalo tvé album, kdybys nebyl omezen rozpočtem a časem. Říkal jsi, že bys natočil desku se symfonickým orchestrem.
To jsem řekl? Vidíš, jak dávno jsem na to myslel! Asi jsem to měl stále v hlavě. Dostali jsme se k tomu nakonec tak, že jsme natáčeli desku "Empatia" a kdosi se mě zeptal, jestli bych si nechtěl udělat koncert se symfonickým orchestrem v Obecním domě, kde byl právě volný termín. Přislíbil jsem to jen tak mezi dveřmi a vrátil jsem se k nahrávání "Empatie". Jenže najednou visely plakáty na koncert v Obecním domě a já jsem se ocitl na zkoušce s orchestrem, kde mi představili Martina Hyblera, který mé skladby aranžoval.
Liší se nynější turné od toho koncertu v Obecním domě, jehož záznam vychází v limitované edici na DVD s tvou novou deskou?
Jistěže. Čest všem zúčastněným, ale ten záznam je především svědectvím toho, jak vše začalo. Pak přišel nápad, ani nevím čí, udělat podobný koncert v Bratislavě. Nakonec z toho bylo jedenáct vystoupení, celé turné po sportovních halách na Slovensku. A na tomto turné jsem se seznámil se symfonickým orchestrem Capella Istropolitana. Mezi koncerty slovo dalo slovo a s muzikanty jsme udělali první nahrávky. Byli jsme spokojeni, ale s jednou výjimkou: tohle nebyly nahrávky tak, jak by se takový orchestr měl snímat. Chtělo to studio. Někdy od března 2011 jsem začal jezdit do Bratislavy, kde jsme vždy nahráli po třech nebo čtyřech skladbách. Koncem léta jsme desku dokončili.
Chtěl jsi své skladby přearanžovat konzervativním způsobem, nebo je inovativně úplně překopat? Našel jsi ve svých písničkách díky těmto aranžím něco nového?
Nechal jsem prostor autorům aranží (Martin Hybler a Vlado Šarišský) a muzikantům, aby projevili svůj rukopis. Je to i jejich dílo. Občas jsem byl velmi překvapený. Dokonce jsem nakonec řekl Martinovi Hyblerovi, aby udělal instrumentální skladbu - vznikla orchestrální suita z mých písní "Melodicon". Tam jsem mu dal zcela volnou ruku. Chtěl jsem mít na albu píseň "Mesto spí", která reprezentuje trochu jinou část mé tvorby, neskromně řečeno více uměleckou, a teď jsou v ní místo původního keyboardu táhlé smyčce.
Miro Žbirka...
...je od dětství držitelem přezdívky
Meky. Bratislavský rodák, nejmladší ze tří bratrů, jehož maminka byla Angličanka, žije v Praze a díky tomu, že má i české občanství, může bodovat také v českých hudebních anketách. Byl prvním zpěvákem, který v osmdesátých letech šokujícím způsobem prolomil kralování
Karla Gotta v anketě Zlatý slavík. Jeho první sólová deska "Doktor sen", znamenající odchod z kapely Modus, vyšla před více než třiceti lety a dodnes se z ní hrají hity "V slepých uličkách" a "Balada o poľných vtákoch". Od té doby těch hitů složil a nazpíval tolik, že má problém vybrat jen část z nich do dvouhodinového koncertu. 21. října můžete třeba prostřednictvím Facebooku Mekymu popřát k narozeninám.
Sledoval jsi při tvorbě "Symphonic Alba" podobně laděné symfonické projekty Stinga či George Michaela?
My jsme s tím začali, aniž bych tušil, že
Sting něco takového chystá. A přiznám se, že by pro mne asi nemělo v té chvíli smysl zkoumat, co dělá
George Michael s orchestrem. Asi to byl prastarý nápad, který vycházel ze skladeb, jež jsem kdysi složil, třeba "Balady o poľných vtákoch", kde byly použity jen smyčce. Od chvíle, kdy vznikla "Atlantída" nebo "Jesenná láska", jsem měl v hlavě touhu nahrát je se symfonickým orchestrem, aby v nich bylo něco z vážné hudby. Další písní byla třeba "Chlapčenská tvár", nerocková skladba bez bicích a kytar. Ostatně i "Co bolí to přebolí" byla takhle zamýšlená, než ji
Honza Horáček postavil na hlavu použitím tanečního podkladu. Ale úplná prainspirace byla už "Eleanor Rigby", jak k tomu přistoupili
Paul McCartney a
George Martin.
Bylo nahrávání se symfoniky pohybujícími se ve vážné hudbě velmi seriózní záležitost?
Oni si to užívali! Bylo to pro mě příjemné překvapení. Nebyla to parta studených profesionálů. Kromě toho, že byli perfektně připraveni, byli pro celou věc zapáleni. Připomínkovali, orientovali se v repertoáru a sami navrhovali, co by se mohlo hrát. Třeba skladby "Zažni" nebo "Denisa" vůbec nebyly mým tipem nebo něčím, co by se samo nabízelo, jako "Balada o poľných vtákoch". Bez jejich vkladu bych do toho nešel, cítil jsem v muzikantech oporu.
Koncerty budou také pouze s orchestrem?
Tam je to jinak. Se svou kapelou zahraju pět či šest písní a až potom se přidá orchestr. Máme s nimi samozřejmě připraveny i skladby, které na albu nejsou, třeba "Mám rád" nebo "Milionkrát".
© facebook interpreta Když jsi teď slyšel své písničky v jiné podobě, neuvažoval jsi třeba o albu elektronických remixů?
Po ohlédnutí za staršími písněmi mám teď zase jinou náladu. Ani nevím, zda by se to z mých starých nahrávek podařilo uskutečnit. Občas se vrátím ke starším písničkám a nahraju je po letech znova, třeba na "Empatii" je takovou obnovenou skladbou z dávné minulosti "Mám svoj vek".
Je tvé další hudební směřování vedeno intuicí, nebo víš přesně, co budeš dělat za dva či tři roky?
Je to kombinace, ale teď nemám žádné pnutí, že bych musel něco nutně dělat. Nějaký plán mám - přiznám se, že mě dráždí myšlenka anglicky zpívaných písniček. Mám několik textů v angličtině, myslím, že bych je mohl nahrát. Ale v současné době by mě tyto úvahy rozptylovaly od prezentace symfonického alba.
Jakou nejzvláštnější verzi své skladby jsi slyšel?
Momentálně "Melodicon", to je nejnovější překvapení, slyšet své písně instrumentálně v podání symfonického orchestru. Líbila se mi verze mé skladby "Do člna", kterou udělali
MIDI LIDI - tam oceňuju i volbu repertoáru, kde si vybrali něco méně známého z mé
odvrácené strany.
Co ti v současnosti dělá největší radost?
Nejvíc by mě potěšilo, kdybych se mohl pořádně vyspat a před tím si dát dvě deci červeného vína, což není tak vzdálené, protože se mi to možná dnes večer splní. Potěšilo by mě volno. Asi mi to nikdo neuvěří, ale jsem v podstatě v hloubi duše líný. Posedět si, zamyslet se, přečíst si knihu… Ale to se mi nedaří, pořád někam lítám, dělám rozhovory a vysvětluju, co jsem zrovna natočil. Nejvíc jsou mi sympatičtí lidé, kteří nijak netlačí na pilu a jsou líní. Mně je hrozně sympatický Oblomov. Autor to s ním zřejmě myslel jinak, ale u mne dosáhl opačného účinku. Já cítím k Oblomovovi sympatie.
Když už jsme u těch sympatických chlapíků, jistě bylo splněním tvého snu vidět Ringa...
Splnil se mi chlapecký sen. To bylo úžasné! A úplně nelogické - v místě, kde mi kdysi odevzdávali Zlatého slavíka. Tam, v Paláci kultury, jsem seděl sám na zkoušce Ringa Starra, to se nedá vymyslet. Kdybych tenkrát v osmdesátých letech věděl, že se tohle stane, předešel bych mnoha depresím. Řekl bych si:
Neboj, Meky, to pomine! Přesně na tom místě na mě křičeli, že jsem nepřítel Sovětského svazu a dali mi tam nějaký distanc.
Mick Jagger nedávno prý řekl, že tráví příliš hodně času na Facebooku. Jaký jsi ty uživatel moderních komunikačních prostředků a technologií?
Nebráním se tomu. Fascinuje mě především technický rozvoj. Kdysi jsem čekal, až nějaký redaktor v Zákrutě pustí nějakou písničku. A dnes? Ráno vstanu, kouknu do
charts, vidím, že na prvním místě jsou
Kasabian, a tak si to hned poslechnu ve Spotify. A když moc prší a nechce se mi do obchodu, hned si to stáhnu v iTunes. Možnost komunikace s lidmi, kteří se zajímají o mou hudbu, je nekonečná. Takže pokud člověk zachová zdravou míru, je to skvělé. Nejsem závislý na počítači. Když nemám týden iPad, jsem v pohodě, nejsem jeho otrok, ale když ho mám, užívám si to.
Myslíš si, že nedávno u nás spuštěné iTunes nebo MusicJet jsou budoucností distribuce hudby?
Nevím, nejsem prorok. Momentálně mi vyhovuje používat Spotify a iTunes na objevování nových věcí. Ale takové desky jako "Nevermind" nebo "Dark Side Of The Moon", to musím vlastnit. Neumím si představit, že bych
Pink Floyd poslouchal na MusicJetu. To prostě musím mít a nehledám to tam. Tyto služby mne baví kvůli nové hudbě, tu starou mám v archivu. A když nějakou hudbu chci opravdu poslouchat, mp3 mi nestačí - na dobrém přístroji to prostě poznám.
Kupuješ si vinyly?
Nikdy jsem nebyl nějaký hifista. To je jiná fascinace. Vinyly mne baví hlavně kvůli obalu. Některé obaly by nebyly slavné, kdyby vyšly jen jako booklet CD. LP je jiný výtvarný rozměr.
Neuvažoval jsi o vydání "Symphonic Alba" na vinylu pro audiofily?
Nenapadlo mě to, nebyl jsem tak drzý přijít s tím na vydavatelství. U nás je to jiné než v Londýně, kde v megastoru na Oxford Street přesunuli vinyly ze suterénu do přízemí, protože je tam hodně mladých lidí, kteří zase začali elpíčka kupovat.
Teď něco úplně jiného - jak pokračuje hudební kariéra tvého syna?
Teď má co dělat ve škole, takže nevím, ale včera jsem ho slyšel hrát na mém telecasteru. Více hraje na elektrickou kytaru. Na bicí hraje pořád, ale s kytarou skládá a občas si sedne ke klavíru, na který chodil. Na rozdíl ode mne jako zpěváka si více oblíbil instrumentální pasáže.
A jak bys chtěl zakončit náš rozhovor?
Tento rok bude ještě dost hutný, takže až se budou blížit Vánoce, rád bych se ohlédl za úspěšným turné. Teď jsem jako naprogramovaný voják ve sledu událostí, které musím zvládnout. Takže až se mě třeba v prosinci u dalšího rozhovoru zeptáš, co připravuju, nejlepší by bylo, kdybych odpověděl, že nic!