"...nezbývá než doufat, že s druhým albem se skupině bude dařit ještě více, abychom se s ní příště setkali ve větších prostorách, které by jim slušely ještě více," končil před sedmi měsíci Lukáš Boček reportáž z debutového českého koncertu britského objevu Hurts. Jeho tužby se vyplnily přesně napůl. Druhé album není. Theo s Adamem prý na druhé desce makají, a jak nám před časem prozradili v rozhovoru, novou věc chtěli zahrát i v Praze. Leč nezahráli, a dokonce se proslýchá, že ještě nemají ani notu.

Jinak se ovšem předpověď vyplnila do puntíku; Hurts se daří, vlastně velmi daří. Po krátké době jsme se s nimi opravdu setkali znovu, tentokrát ve větším prostoru a ten jim vážně moc slušel. Těžko byste totiž pro tuto akci našli reprezentativnější místo. Reprezentativní vlastně byla i ta příšerně dlouhá fronta od Lucerny skoro až na Václavák, to už totiž pro fanoušky Hurts není novinka. Tentokrát byl ale celý had ještě dvakrát tak delší než naposledy před Lucerna Music Barem. Jinak ovšem velká Lucerna pro elegantní a šarmantní dvojici posloužila jako elegantní a šarmantní kulisa a dodala koncertu punc skutečné události. Však také někteří (respektive některé) dorazily slavnostně odění.

Proč že je vlastně tohle duo tak moc úspěšné? Čím to, že z nich šílí davy bez ohledu na věk či hudební "vyznání"? Jak je možné, že rok od vydání debutové desky zaplní Lucernu, což se skutečně nepodaří jen tak leckomu? Opravdu se vše děje jen a jen silou hudby, nebo se do celého úspěchu promítl i dojemný příběh o nezaměstnaných, smutných a smutnou muziku píšících kamarádech? Že by zafungovaly brilantní melodie, nenápadné odkazy ke slavnějším kolegům či emotivní příběhy některých skladeb na hranici patosu? Anebo nespecifikovatelná chemie? A co varianta krátkodobého okouzlení, trvajícího jen o něco déle než život bílé růže, jež Hurts tak rádi po desítkách házejí do publika?

Proč tohle všechno vlastně řešit? Měli jste slyšet ten ryk, když se Theo s Adamem lehce po deváté objevili na pódiu. A nekřičely uslintané -náctileté fanynky, u nichž by vás něco podobného nepřekvapilo. Měli jste slyšet to sborové stay coby refrén stejnojmenné skladby, které muselo být slyšet až k Muzeu. Měli jste slyšet Theův nádherně barevný vokál a vnímat ten prožitek, jenž do zpěvu dával. Měli jste cítit ta kvanta emocí, jež tryskaly z pódia od první do poslední skladby. Měli jste vidět dvě tanečnice, které nejprve naladily sál jako praporčice a v dalším průběhu svými kreacemi obohatily vystoupení o další rozměr. Zkrátka jste tam měli být, dělo se něco opravdu velkého. A pokud jste byli, možná jste illuminated ještě teď...