Hudba prohrává válku... stává se z ní hluk

07.12.2011 07:00 - Radek Londin | foto: facebook interpreta

Nikdo není schopný říct, kdy padl první výstřel. Jedno je ale jisté, poslech muziky se v posledních letech nepříjemně blíží právě hluku uprostřed bitevního pole. Za všechno může současný způsob nahrávání hudby, který dostal přízvisko Loudness War.
Nemusíte být zrovna hifisti, abyste přišli na to, že tady něco nehraje. Respektive hraje, ale hodně špatně. Stačí obyčejná minivěž nebo repráčky k počítači a už poznáte rozdíl. Tak daleko už zašla takzvaná Loudness War - přeloženo do češtiny Válka hlasitostí. Na začátku stojí předpoklad, že hlasitěji nahraná hudba zní na první poslech lépe. Na konci celého řetězce je pak posluchač otupělý ze zkreslené hudby, která postrádá hloubku a dynamiku a jejíž poslech už po pár desítkách minut vyvolává únavu a bolehlav. A je jedno, zda posloucháte intimní klavírní písničkáře nebo metal. Pojďme se nejprve stručně podívat ke kořenům zla.

Z Detroitu až do virtuality…

Hlasitěji nahraná hudba dokáže více zaplnit posluchačovy smysly a upoutat jeho pozornost. Vydavatelství proto už v polovině dvacátého století začaly lisovat speciální hlasité verze vinylů pro jukeboxy v restauracích. Jukeboxy totiž měly napevno stanovený limit hlasitosti a nahrávka, která se k tomuto limitu více přiblížila, tak měla větší šanci omámit návštěvníky barů a klubů. Slavné americké vydavatelství Motown, jehož detroitské nahrávací studio se právem jmenovalo Hitsville USA, dokonce postavilo na hlasitosti s vysokou mírou zkreslení svůj zvuk. Díky tomu i jemnější nástroje a vokály zněly jako pořádný rock’n’roll - a to v době, kdy ještě zkreslené elektrické kytary nebyly běžnou součástí populární hudby. Na podobném principu, jen se specifickým využitím ozvěny, stála i nahrávací technika Wall Of Sound slavného producenta Phila Spectora.

Bob Dylan v rozhovoru pro magazín Rolling Stone

"Současné nahrávky jsou příšerné. Je to zvuková stěna. Nemají definici, nemají nic - je to jen statický hluk."

Vysoká hlasitost se však tehdy uplatňovala cíleně jen na určitý druh hudby a nestala se součástí obecného soutěžení. Navíc způsoby analogového nahrávání a záznamu na desky či magnetofonové pásky umožňovaly zvyšování hlasitosti jen částečně. Jenže pak přišla digitální éra...

Cédéčka byla zpočátku spíše médiem pro labužníky, ale tím, jak rostl jejich komerční potenciál, přišlo se na to, že nabízejí daleko větší možnost zvyšování hlasitosti nahrávky, zejména díky novým možnostem digitální dynamické komprese (více o procesu v infoboxu). Zhruba od poloviny devadesátých let se pak pomalu rozjela neoficiální soutěž o to, kdo bude mít hlasitější nahrávku. Postupem času pohltil tento trend rockové, popové, ale i mnohé další žánry a čím díl více lidí se začalo ptát: "Nepřehnali jste to už náhodou?"

Hlasitěji je lépe

Hlasitěji nahrané cédéčko je prostě více slyšet, a tak máme pocit, že naše věž či přehrávač mají vyšší výkon a plnější sound (ve výsledku výkonnostní limit reprodukčního zařízení samozřejmě nejde obejít). Citlivě provedená komprese také může vytáhnout jinak takřka neslyšné detaily v pozadí a zvýšit zajímavost a senzuální účinek. Argumentem zastánců vysoké hlasitosti nahrávek je taky fakt, že stále více lidí poslouchá muziku mimo domov - ve sluchátkách v hlučném prostředí. Hlasitěji nahranou desku bez tichých prvků pak lépe slyšíte. Takto nahraná hudba se také lépe poslouchá jako kulisa, její mikro i makro dynamika totiž tolik neruší. Hlavní motiv však prioritně vzešel od vydavatelství. V rádiích jsou hlasitěji nahrané písničky oproti těm tišším lépe slyšet - dnes už to však tolik neplatí, díky filtrům, které rádia používají a které dále tlačí hlasitost k maximu. Také podle poslechových testů dnes lidé upřednostňují nahrávky s vyšší hlasitostí a tedy menší dynamikou - vydavatelé samozřejmě konzumentům naslouchají. Jenže nejde v tomto případě spíše o posluchačský zlozvyk? Připomíná to debaty s mými polskými přáteli, kteří budou donekonečna hájit polský způsob televizního dabingu (vše namlouvá jeden hlas přes takřka neslyšné původní znění), ačkoli plnohodnotný dabing nebo titulky jsou evidentně méně kompromisním řešením.

Jak se ztrácí ticho?

Mastering je v nahrávacím procesu obdobou takzvaného školení při výrobě vína. Přichází jako poslední a relativně nevýznamný krok, přesto výrazně ovlivňuje jeho charakter. Při masteringu se finálně upravuje zvuk už hotové nahrávky. Nemění se už poměry hlasitosti nástrojů, ale ladí se barvy a úrovně jednotlivých frekvencí, a co je pro nás hlavní - aplikuje se dynamická komprese. Ta pomáhá vyniknout vlastnostem jednotlivých nástrojů či vokálů, případně maskuje chyby v interpretaci, ale také bývá používaná pro zvýšení hlasitosti celé nahrávky. Zjednodušeně řečeno se dá říci, že se tak děje ze dvou stran - zesilují se tišší vrstvy zvuku a ty nejhlasitější se naopak ořezávají, aby se omezilo zkreslení atd.

Podstatným údajem je takzvaný dynamický rozsah (DR), který určuje průměrný rozdíl mezi nejhlasitějšími a nejtiššími úrovněmi nahrávky. Zatímco kdysi byl dynamický rozsah u rockové desky běžně 15dB, dnes je o obdobných alb kolem 6dB. Dynamický rozsah samozřejmě předurčuje i povaha samotné muziky, ale i sebeuřvanější punk má svoji vnitřní mikrodynamiku.

Toxické dávky zvuku

Jaký je vlastně problém hlasitě nahraných desek? Postrádají hloubku, barvu a dynamiku; to však pouze v tom lepším případě. V tom horším, který je dnes celkem běžný, jsou navíc silně zkreslené - slyšíme tzv. digitální clipping (praskání), středy jsou zahuhlané a slévají se, výšky naopak nepříjemně syčí. Je to vlastně obdoba situace, kdy vytočíte hlasitost na maximum a repráky už nestíhají. Vaše nově koupená hi-fi sestava, drahá sluchátka nebo hudební soubory ve vysoké kvalitě jsou vám pak houby platné; stejně to zní skoro jako z mobilu. Za všechno může mastering, tedy poslední fáze přípravy nahrávky. Právě tam přichází ke slovu komprese a dolaďování jednotlivých frekvencí tak, aby zněla deska co nejlépe (dnes spíše co nejhlasitěji!) na všech typech přehrávačů. Proti masteringovým inženýrům se už v poslední době obrátil i hněv fanoušků. V případě desky "Death Magnetic" od Metalliky, na níž kopáky připomínají žbluňkání a kytary nasrané čmeláky, dokonce fanoušci sepisovali petice a nakonec si poradili po svém (viz. infobox). Jednoduchým argumentem proti předopovanému soundu je pak vzkaz: "Chceš to nahlas? Použij volume!"

Výběr dopingových hříšníků

Red Hot Chili Peppers - Californication
Red Hot Chili Peppers - Californication

Ve své době mimořádně hlasitá deska, její úspěch se považuje za jeden z důvodů, že se válka rozhořela naplno. Kiedisovy vokály a vlastně všechny středy se vtíravě tlačí do hlavy, což vysvětluje - kromě chytlavých a skvěle napsaných písniček - přístupnost desky nejen rockovému publiku. Poslouchat originální cédéčko vyjde asi nastejno, jako si pustit album z mp3ky s kvalitou 128 kbps.

The Stooges - Raw Power
The Stooges - Raw Power (1997 Remaster)

Jasně, tahle deska si o extrémní hlasitost přímo říká a byla s tím účelem nahraná, ale Iggy Pop, dohlížející na tenhle remaster, to dotáhl (možná úmyslně) do neposlouchatelné absurdity. Vysloužil si kritiku i od svých spoluhráčů Jamese Williamsona a Rona Ashetona. Neslyšíte kytary, ale surové digitální zkreslení. Bývá označována jako vůbec nejhlasitější nahrávka vůbec. Dynamika nula, rozlišení nula. Novější remastery už jsou umírněnější.

Paul McCartney - Memory Almost Full
Paul McCartney - Memory Almost Full

Při prvních posleších vyndaváte CD a díváte se, zda není nějak poškrábané. Mírumilovné písně s brutální hlasitostí a zkreslením. Když jsem svého času hledal na netu, co je na zvuku téhle desky špatně, našel jsem petici za její přemasterování a zjistil, co je Loudness War. Sira Paula - zde ve skvělé skladatelské formě - omlouvá pouze fakt, že desku nahrál pro řetězec Starbucks, který si zřejmě diktoval pravidla.

Manic Street Preachers - The Holy Bible
Manic Street Preachers - The Holy Bible (10th Anniversary Edition)

Manic Sound Creatures?


Depeche Mode - Playing The Angel
Depeche Mode - Playing The Angel

Tady kulminoval trend, který u Depešáků započal deskou "Ultra" a týkal se i většiny dřívějších remasterů raných desek. Naštěstí následně kapela vyslyšela stížnosti svého ex-člena Alana Wildera a prosadila si na vydavatelství citlivější mastering.

Metallica - Death Magnetic
Metallica - Death Magnetic

Asi nejvíce medializovaný případ. Příšerný zvuk vyvolal překřtění desky na Deaf Magnetic, bouře mezi fanoušky a internetové petice za znovuvydání s opraveným zvukem. Kapela, která je proslulá tím, jak jde na ruku hudebnímu průmyslu, od toho dala ruce pryč. Nakonec fanoušci přišli na to, že daleko menší zkreslení má verze desky použitá ve speciální edici hry Guitar Hero a internetem se začala šířit tato dynamičtější verze. Je příznačné, že zrovna kapela bojující tolik proti pirátsví k němu nepřímo nutí své fanoušky.

Arcade Fire - The Suburbs
Arcade Fire - The Suburbs

Hodně skloňované indierockové album, jehož kvality bohužel docení naplno jen ten, kdo ho poslouchá z vinylu.

Únikový východ

Poslouchat hudbu s potěšením už dneska není snadné a neplatí ani hláška "mě se to netýká, neposlouchám mainstream". Loudness War zdaleka nezuří jen v komerčním rocku a popu, ale i ve specifičtějších žánrech od indie až po jazz. Jedním z mála žánrů, kde je naprosto tabu, je vážná hudba, jež by zbavená dynamiky přišla takřka o všechno. Nezbývá, než si vybírat interprety, kteří se jí brání a v případě spousty jinak výborné muziky, kterou tahle válka zasáhla, radši moc nepřemýšlet, o kolik by byla bez bobulí muzikálnější. Další cestou je kupovat vinyly, kde princip fyzického záznamu na desce do velké míry znemožňuje aplikaci komprese dynamiky - ne každý je však příznivcem analogu.

Craig Potter z kapely Elbow

"Nechápu, jak někdo dovolí zničit svou desku takovým způsobem, jak se dnes běžně děje. Kazí to všechnu tvrdou práci, co jste do nahrávání dali. Myslím, že dynamika je pro emocionální vnímání hudby naprosto klíčová."

Při současném vývoji se pak nelze divit, že hifisti stále upřednostňují staré nahrávky z doby před válkou (nebereme-li v potaz jejich zamrzlý vkus). Samostatnou a hodně smutnou kapitolou jsou pak nová remasterovaná vydání hudebních klasik. Remastering sice nahrávku většinou pročistí a zpřehlední, ale pak ji doslova zabije sníženým dynamickým rozsahem. Ve výsledku zní daleko lépe několik desítek let starý originál, i včetně šumu. Samozřejmě také zde je dost výjimek (namátkou třeba nedávno citlivě zremasterovaný katalog The Beatles).

Do války s válkou

Existuje už celkem početná komunita posluchačů a lidí z pozadí nahrávacího průmyslu, která se rozhodla aktivně bránit. Výsledkem je třeba mezinárodní Den dynamického rozsahu, různé databáze interpretů podle jejich válečného štváčství (např. zde), koncept certifikátů zvukové nezávadnosti nebo vznik softwaru pro jednoduché změření dynamického rozsahu.

Jazzový vizionář Miles Davis celou svou kariéru říkal, že ho na muzice nejvíce zajímá ticho. Právě ono tvoří v hudbě napětí, vytváří dualitu se zvukem, s tónem... Moment, kdy se vraždí ticho, musí štvát i příznivce uši proplachujícího noise rocku: mizí totiž pestrost, hudba ztrácí informaci, vše se slévá v jeden proud různě zabarveného hluku - všichni pak vlastně poslouchají onen noise. Navíc si k dynamické kompresi můžeme připočíst ještě další druh komprese při vytváření ztrátových hudebních souborů jako MP3, WMA atd. Tento proces totiž ve snaze zachovat frekvenční rozsah nahrávky jako první bere z jejího prostoru a dynamiky. Plochost se tak ještě násobí. Loudness War není pokrok, ale slepá a hlavně nahluchlá ulička... momentálně bohužel spíše dálnice.

PS: Vypadá to, že se trend snad konečně začne obracet, mno, uslyšíme!

Jaké desky byste přidali do našeho seznamu hanby?


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY