Welšané Stereophonics jsou doma, ve Velké Británii, velice oblíbenou kapelou, o čemž svědčí množství prodaných desek, stejně jako účast lidí na jejich koncertech. Navíc to není tak dlouho, co vyšla nová deska "Just Enough Education To Perform", takže nabídnutý rozhovor z české pobočky BMG nám rozhodně udělal radost. Problém byl sice ve "welšské angličtině" kapely, kdy občas člověk dlouho pátral, co jednotlivá slova vůbec znamenají, ale Stereophonics za to úsilí stojí. Takže začněme se ptát zpěváka Kellyho...

Vy jste se Stuartem oba z Cwmamanu. To jste spolu mohli cvičit již od útlých let...

My jsme hráli každý v jiné kapele. Já jsem začal ve dvanácti a Stuart v patnácti. Pravda, byli jsme ze stejné ulice a tak, ale každý jsme hráli jinde. Takže ten úspěch nepřišel přes noc.

Bylo pro vás těžké se prosadit?

Hodně jsme pracovali - nahrávali písničky, předělávali je, zpětně je poslouchali, a tak podobně. Vyhazovali jsme všechno, co se nám nelíbilo. Pořád jsme hodně hráli, posílali nahrávky na spoustu vydavatelství, dokonce jsme se zkoušeli prosadit i u čínského komiksového studia, chtěli jsme se prosadit na stále nových místech, kde to stejně nakonec většinou nefungovalo. Stále jsme někam něco posílali a poštovní úředník už z nás byl šílený. Ale my jsme nepolevovali a stále klepali na nějaké dveře. Chtěli jsme si také najít nějaký svůj hudební standard. Naším cílem tehdy bylo najít si svůj hudební výraz a tvář.

Napadlo vás někdy skončit, přestat hrát?

Předpokládam že ano, ale nikdy jsme to neudělali. Každý čtvrtek večer a neděli odpoledne jsme chodili cvičit do Klubu mladých. My jsme si nikdy nemysleli, že bychom neuspěli a nikdy jsme se nezastavili. Nemysleli jsme na konec. Jak víš, můžeš být odmítnut, tak se naštveš - stane se to každému a nic s tím neuděláš - a pak jedeš dál. Chtělo to jen víc pracovat přes den a v noci hrát s kapelou. Skutečně.

Jak se vůbec dostali Stereophonics k první profesionální smlouvě?

Smlouvu jsme získali takto - hráli jsme za hranicí Londýna. Hráli jsme na periferii na takové malé open air akci, kterou vedla skupina kolem Birda a Bushe, byli jejími producenty. Oni si dělali všechno sami, nahráli si vše a tak. A oni projevili zájem o naše demo, takže jsme si vzali jejich telefonní číslo. Asi za týden jsme jeli do Londýna na koncert Catatonie, hráli v hale jménem Collosseum. Náš dnešní manažer, John Brown, tam tehdy vedl odpolední hudební semináře, a když viděl naši kapelu, opravdu moc se mu líbila. Chtěl nám pomoct podepsat smlouvu, a tak si vzal demo od Birda a Bushe. Nakonec jsme se domluvili a po následujících šest týdnů jsme jezdili každý víkend do Londýna zkoušet a jednat. Tehdy jsme se rozhodli trochu riskovat, protože jsme podepsali smlouvu se začínajícím labelem, byli jsme pokusní králici, ale nakonec se nám většina věcí podařila.

Pak se vám začalo hodně dařit. Neměli jste problémy s popularitou, jak se to občas někomu stává?

Poslední čtyři nebo pět let bylo jako na horské dráze, z níž se nemůžeš vrátit. Singly se dostaly na první místa hitparád, prodalo se několik milionů alb, hráli jsme ve Wembley před Aerosmith, hráli jsme v arénách, do nichž jsme nedávno chodili jako diváci. Tohle všechno se odehrálo velice rychle, ale pro nás to bylo více než příjemné. V podstatě jediná starost, kterou jsme měli, bylo, abychom to všechno stačili. Bylo toho opravdu hodně. Neměli jsme čas vymýšlet nové věci, ani čas o něčem přemýšlet.

Jak se vám přecházelo z malých sálů do obřích arén?

Máme rádi velké i malé koncerty. Dělali jsme například turné jen po divadlech a kinech. Taky jsme se ale, hlavně v létě, účastnili velkých akcí, především festivalů, na kterých jsme ale nechtěli odvést jen obyčejný profesionální výkon, my jsme si na nich chtěli i užít. Snažili jsme se hrát s různymi kapelami, improvizovat a podobně.

Preferujete tedy velké koncerty, nebo naopak ty menší?

Hraní na malých koncertech je pro mě hrozně příjemné, protože po všech těch ohromných akcích pro tisíce lidí zapomenete, jak mluvit s lidmi. Je těžké udržet komunikaci s padesáti tisíci lidmi, kdežto se sedmi sty je to mnohem jednodušší. Ale jsme rádi, že jsme se mohli účastnit velkých koncertů, třeba když jsme hráli před Rolling Stones, to jsme nemohli uvěřit, že vůbec stojíme na podiu. My jsme jinak velice loajální k publiku a k místům, v nichž jsme hráli. Jsme rádi, když na nás lidé chodí, a proto se snažíme se stále vrácet a hrát a hrát.

Nemohu nezmínit vaši spolupráci s Tomem Jonesem, pro jeho desku "Reload" jste s ním nahráli píseň "Mama Told Me Not To Come".

Bylo ohromné pracovat s Tomem Jonesem. Mnoho lidí nás varovalo, že je studený čumák a suchar, ale to není vůbec pravda. Vyprávěl nám různé příběhy o Elvisovi, Deanu Martinovi, Muhammadu Alim a my jsme se u toho skvěle bavili. Navíc jeho hlas je neuvěřitelný, dokázal s námi pařit dlouho do noci a pak ráno v pohodě zpíval. Je prostě legenda. Ještě ke všemu to pro nás byla zvláštní pocta s ním dělat, protože ve Wallesu je Tom Jones něco jako bůh.

Vy jste s ním odehráli i několik koncertů, jestli se nemýlím.

Ano. Show s Tomem byly skvělé. Mám pocit, že jedny z nejlepších, jaké jsme vůbec kdy zažili. Seznámili jsme se spoustou zajímavých lidí a udělali pár vánočních koncertů ve Wembley, Cardiffu apod, což mi plně vyhovovalo, protože vše bylo bez tlaku, bez stresu, a to já miluji.

Kde a jak vznikalo vaše nové album?

Psal jsem hodně při cestování sem a tam, na různých představeních. Vytvářel jsem hodně zápisk;, dopisů, postřehů z míst, kde jsme hráli. Po osmácti měsících hraní, cestování, učastí na různých recepcích jsem nabyl dojmu, že je to vše velice nudné a únavné. Když jsme se vrátili z turné, ihned jsme šli do studia a natočili novou desku za šest týdnů. Pak jsme si dali krátkou přestávku a po ní jeli do New Yorku, kde jsme album zmixovali s Andy Wallacem a našimi producenty Birdem a Bushem. Postupně jsme ty nahrávky vylepšovali, zvali další hudebníky, to je náš styl - nejdřív píseň nahrát a pak ji upravit.

Co je vaší inspirací při tvorbě textů?

Mohu psát jen o vlastních zkušenostech ze života, z míst, kde jsem byl, koho jsem tam potkal. Těžko bych se nechal inspirovat domovem. Mám rád cestování, potkávání nových lidí, protože je to ideální inspirace. Lidé i místa se totiž neustále mění.

Vy máte nějak rád Francii, soudě podle některých písní.

Opravdu ne. Tyhle zmínky o Francii jsou založeny na faktu, že já rád používám jména různých míst. Výtvářím a maluji tak nějaký obrázek, který se dotvoří ve vaší hlavě. Z mých slov můžete vycítit určitou barevnost a smyslovost.

Vraťme se k vaší nové desce. Jak jste přišli na její název?

Název má původ v obrázku na bratrově zdi. Když mně bylo osm nebo devět, on byl na vojně a tenhle obrázek vzal asi z nějaké vojenské učebnice. Já jsem tehdy nevěděl, co to je. Když jsme pak nahrávali v Bathu, najednou jsem si na to jméno vzpomněl a docela se nám libílo. Pod JEEP si můžeš představit,co chceš. Chtěli jsme vlastně natočit album, které uspěje v hudebním průmyslu, které se bude líbit, a název JEEP se nám prostě líbil.

Neměli jste s ním nakonec nějaké problémy?

Název se nám hodně líbil, ale bylo to s ním komplikované. Asi tři týdny před dokončením alba nám zavolali z Chrysleru, že vlastní autorská práva na slovo "Jeep". My jsme se bránili, že to není slovo, ale akronym - že má mezi písmeny tečky. Avšak právní oddělení Chrysleru si nedalo říct. Ani naší firmě se to moc nelíbilo a poslední, co jsme chtěli, bylo, aby nám soud zakázal desku prodávat. Nakonec jsme tedy za velká písmena J, E, E, P přidali malá u, s, t. Ono to stejně vypadá jako JEEP, ale je to jiné slovo.

"JEEP" má trochu komornější charakter.

Ano. Je to ten typ nahrávky, která se tvoří náročně s ohledem na akustiku. Akustiku jsme dělali v Anglii a pak jsme přejeli do USA, už jenom ve čtyřech, protože Stuartovi se tou dobou narodilo dítě. Jsou to výborné skladby pro malá vystoupení, na něž se už hodně těšíme.

Co byste mohl říct o singlu "Mr. Writer"?

Název této písně není starý. Vytanul mi na mysli, když jsme připravovali demo nového alba. Později ve studiu jsme dokončili pouze textovou část písně. Zprvu jsem nevěděl, co by měl "Mr. Writer" znamenat, ale pak mě napadlo, že bude novinářem, který píše o hudbě, ale vůbec jí nerozumí. Nedělá nic zvláštního, jen prostě píše. Písnička tedy není věnována konkrétní osobě, ale je sarkasmem.

Díky za rozhovor.