Zapomeňte na Pavement, tady jsou The Jicks! Novinka se neschovává ve stínu někdejší kapely krále flákačů jako jeho eponymní debut, ani se nesnaží hledat nová útočiště jako desky následující. S minulostí se totiž nejlépe vyrovnáte jejím přitakáním, a to se albu "Mirror Traffic" daří opravdu výtečně. Nabízí všechno, co posluchači na Pavement milovali, navíc bez pachuti opakování. The Jicks hrají povědomě, ale přesto vlastním stylem. Milovníci Malkmusova rozvolněného asociačního textařství si rovněž přijdou na své a opět se budou moci ptát: "Co tím sakra myslel?" Stále však platí, že jeho lyrika indukuje v posluchačích myšlenkové proudy, na rozdíl třeba od naprosto neškodných senilních rýmovánek Mikea Stipea na poslední desce v mnoha ohledech příbuzných R.E.M. Holt není surrealismus jako surrealismus.

Nehledejte dlouhá kytarové sóla a prog-rockové kompozice z předchozí desky "Real Emotional Trash", tytam jsou také producentské hrátky a experimenty z "Face The Truth". Novinka se soustředí hlavně na chytlavé melodie a písničky - přitom tady stále nechybí nálož riffů a spousta učesaného bordelu v duchu někdejších lo-fi pionýrů. Skvělým příkladem budiž úvodní "Tigers", jedna z nejlepších věcí, které Malkmus dosud složil, jež v závěru vystrčí růžky a ukáže, co posluchače čeká v dalších kusech. Třeba "Senator" více přitápí pod kotlem a svůj slogan o tom, že vlastně "všichni chceme orál" doplňuje suverénní kapela, užívající si spousty rytmických zvratů. Právě lehkost, s níž hraje rytmická sekce, si Malkmus vyloženě užívá, protože v Pavement nikdy tak jistou podporu neměl. Jen škoda, že někdejší bubenice Sleater-Kinney Janet Weiss už stihla po nahrání desky pláchnout jinam - do nově založené ženské superkapely Wild Flag.

Beckova a Malkmusova muzika mají tolik styčných bodů, že se lze divit jejich dlouhému míjení (zajímavý článek v angličtině najdete zde). Beck se v poslední době místo vlastní tvorby soustředí spíše na produkování ostatních umělců a třeba jeho nedávná spolupráce s kytarovým polobohem Thurstonem Moorem dala vzniknout výtečné písňové kolekci "Demolished Thoughts". Někteří posluchači jí vyčítali přílišnou podobnost s písničkářem Nickem Drakeem, respektive Beckovou folkově laděnou deskou "Sea Change", v případě spolupráce s Malkmusem se ale Beck producentsky drží spíše v pozadí. Větší vliv jeho postupů jde rozeznat například v rozkošné baladě "No One Is (As I Are Be)" nebo v krátké sonicky rozprostřené instrumentálce "Jumblegloss".

Při hledání styčných bodů na mapě současného i tradičního rocku bychom se mohli vytasit s desítkami jmen - začali bychom u blues-rocku, psychedelie, folk-rocku až po noisové a punkové buřiče. Jakoby se snažil v jedné desce obsáhnout všechny vlivy, z nichž se rodil dnes už velice vágně vymezený indie rock. Nejde u něj o žádnou novinku, podobně všežravý je Malkmus celou svou kariéru, přičemž vše ponoří do své flákačské a snílkovské atmosféry s příměsí kalifornsky rozevlátých kytarových sól, tentokrát jen s větším smyslem pro disciplínu a s úctou k albovému celku. Desce možná chybějí překvapivější momenty, ale třeskutější kusy jako "Spazz" nebo "Tune Grief" - připomínající zlaté časy raných energických Pavement - dávají albu dostatečnou šťávu a zmenšují posluchačskou únavu.

Šlo by namítnout, že Stephen Malkmus vlastně hraje pořád stejně. Hodnota tohoto výroku je však podobná, jako když si postěžujete, že noc je pokaždé tmavá. Vnímavější posluchač, kterého ještě nepohltila stahovací promiskuita internetu, jistě zaznamenal, že kalifornský bouřlivák kromě logického zklidnění vtahuje do své muziky stále nové vlivy. Vykrádá se rozhodně méně než za časů Pavement - tedy alespoň v druhé polovině existence. Vyzdvihovat "Mirror Traffic" nad jeho předchozí počiny by nebylo úplně fér, ale rozhodně se jedná o jeho zatím nejuvědomělejší nahrávku. Tenhle fort je pořád lotr!

PS: Malkmus se nedávno s rodinou přestěhoval z Kalifornie pod slavný Fernsehturm. Co bude příště? Berlínské album?