Osm let uplynulo od chvíle, co se cesty členů Blink-182 rozešly eponymním albem. Stejně dlouhou dobu šel vývoj Hoppuse a jeho kolegů mimo značku, která od poloviny devadesátých let diktovala směr pop-punku. Odlišné muzikantské duše se formovaly (víceméně) nezávisle na sobě, aby se dnes znovu setkaly na šesté řadovce "Neighborhoods". Vyčtete z ní desítky rukopisů, ale jen tři z nich - ty nejvýraznější - patří kronikářům, kteří jí dali výslednou formu. Na "Enema Of The State" i "Take Off Your Pants And Jacket" to Blink-182 šlapalo především jako celku, vymodlený comeback zastihl na vrcholu sil individuálně každého z členů. Na přelomu tisíciletí by se na něco obdobného nahlíželo logicky zcela jinak. Ovšem v kontextu událostí, které kapelu během pauzy potkaly, a v návaznosti na poslední studiové album je právě správné načasování velikou devízou "Neighborhoods".

"Zní, jako když vezmete všechny naše nezávislé projekty, dáte je do velký flašky a promícháte," odvětil Tom DeLonge, když se ho dychtiví novináři ptali, co od nahrávky čekat. "Neighborhoods" ale nemá tendenci působit jako laciná sešlost Angels & Airwaves, +44 a Transplants. Vězte, že i bez existence zmíněných uskupení by dnes sousedstvími zněl tentýž tón, ač třeba proměna DeLongova vokálu bude samozřejmě už navždy spojována s počáteční érou AVA. Odpovídající interpretace ale jasně dává za pravdu přirozenému procesu hudebního růstu, jemuž "Nieghborhoods" nastavilo zrcadlo. Pořád slyšíte Blink-182. Jen jiné než onehdy - jako daleko uvědomělejší a výraznější individuality.

A právě symbióza diametrálně odlišných přístupů obou hlavních elementů katapultovala "Nieghborhoods" mezi to nejlepší, co kdy kapela původem z americké Kalifornie světu dala. Mark Hoppus, dnes dočasný obyvatel Londýna, s výrazně indie smýšlením a snahou o minimální produkční zásahy pro co nejpřirozenější zvuk. Na druhé straně Tom DeLonge, u nějž jsme si zvykli na vyumělkovaná, leckdy až stadiónová aranžmá vlastních písní. Fungující chemický vzorec, k jehož pochopení může, ale nemusí stačit jediný poslech.

"Určitě se najdou lidi, co pořád budou chtít 'What's My Age Again' a Blink-182 v šortkách Dickies a tričkách od Hurley, jak dělají kraviny, hloupě se chovají a křičí," ví Hoppus a jedním dechem dodává, že takovým se nová deska nezavděčí. Jako jeden z těch, ke kterým byla myšlenka směřována, ale musím drze nesouhlasit. Vzpomenu si přitom třeba na skladbu "Wishing Well" - hit jak z nejslavnějších dob před rozchodem s naprosto typickým popěvkem v refrénu. Úžasný flashback. A směle mohu pokračovat dál. "This Is Home", "Heart's All Gone" nebo "Even If She Fails", která má ale tu nevýhodu, že je k mání pouze v rozšířené edici. "Neighborhoods" má ve svém středu hned několik klasických zástupců tolik oblíbené staré pop-punkové školy, i když jizvy života na jejich textech logicky nechaly svůj otisk. Není třeba se donekonečna ujišťovat, že je nám třiadvacet. Je zapotřebí reflektovat kus svého já, ať se za léta jakkoli změnilo. O tom hudba Blink-182 dnes je a "Neighborhoods" se nesnaží "přílišnou dospělost" skrývat.

Blink vzali vlastní comeback vážně. Z idolu přiblblosti se stal představitel progresivní kytarové muziky, jenž na druhou stranu nezapomněl nic ze svého tradičního umění. Léta nabíral zkušenosti a inspiraci jinde, aby odstartoval novou éru albem, které může mít na scénu stejný vliv jako kdysi "Enema Of The State".

P.S.: Vraťte se zpět v čase a připomeňte si léta minulá výběrem nejlepších předrozchodových singlů Blink-182.