Ačkoli drtivá většina diváků v sále asi o republice Tuva v životě neslyšela, její hudební vyslanci Yat-Kha předvedli vysoce profesionální výkon, ve kterém si publikum omotali kolem prstu,jako leckterá západní stadiónová superstar. Několikerý přídavek pak jenom potvrdil, že tuvinská mise vyšla dokonale.
© Yat Kha
Masy alternativní tancechtivé mládeže, tísnící se v podvečerním čase před pražským Roxy, nejsou jistě ničím výjimečným. Ovšem pokud je klubové průčelí obsypáno davy v souvislosti s koncertem ansáblu z daleké Sibiře, jednoho to zarazí. A právě tak tomu bylo ve čtvrtek před vystoupením tuvinských
Yat-Kha.
V sále se nakonec sešlo jistě ke čtyřem stovkám diváků, toužících ochutnat středoasijskou hudební exotiku. Yat–Kha, pocházející z jihosibiřské republiky Tuva, patří svou fůzí tradiční hudby a moderních, dejme tomu rockových postupů, již několik let ke hvězdám world music. Koncekonců úplnými nováčky nejsou ani pro české publikum, kterému se představili již před lety shodou okolností také v Roxy.
Superlativy oplývající reakce na hudbu
Yat-Kha vyzdvihují zejména mistrovské provedení tradiční tuvinské pěvecké techniky koomei, kdy zpěvák v hloubi svého břichu moduluje několik tónů najednou. Věci neznalý posluchač má tak nejdříve pocit, že namísto zpěvu slyší úpět něšťastníka, který právě pozřel dijeridoo.
Yat-Kha však nejsou žádným ortodoxně folklórním spolkem a ve svém výrazu i pódiové prezentaci nasáli dostatek evropských vlivů, takže jejich hudba je pro našince velmi, velmi přístupná. Jako správné hvězdy nechali diváky nejdříve hodinku čekat, aby pak nastoupili s razancí hodnou potomků Kublajchánových. Pověsti, které mluvily o šamanských kořenech, jsem před koncertem bral jako reklamní trik. Nicméně to, co na svou tympánovitou soupravu hrnul Žeňa Tkačov, tuvinský Rus s vizáží Iljy Muromce, podporovaný groovy baskytarou Mahmouda Skripalščikova znělo jako tisíc koní Tamerlánových před branami bájného Samarkandu. Účinek na sebe nenechal dlouho čekat a když nízkofrekvenční vibrace srovnaly tep většiny přítomných na stejnou hladinu, měli sibiřští šamani vyhráno.
Hypnotický rytmus dominoval celému večeru. Občasné hrdelní hlasové kreace kytaristy Alberta Kuvezina či hráče na tradiční nástroj Radika Tiuliuše, se objevovaly právě v té míře, v které zmlsané pražské publikum nezačaly nudit. Koncert tak spíše než folklórní produkci připomínal taneční party, koneckonců, co jiného čekat právě v Roxy. Tajným trumfem, který měli Yta-Kha v rukávu, byla jediná žena na pódiu - Sailyk Ommun. Ač křehké a čarukrásné stvoření s krystalicky čistým hlasem, dokazovala Sailyk svou vitalitou a uhrančivým pohledem, že v ní dřímá duch stepního válečníka. Mužská část publika se pak zdála její přítomností uzemněna stejně jako dunícím rytmem Tkačovových bubnů.
Ačkoli drtivá většina diváků v sále asi o republice Tuva v životě neslyšela,
Yat-Kha předvedli vysoce profesionální výkon, v kterém si publikum omotali kolem prstu, jako leckterá západní stadiónová superstar. Několikerý přídavek pak jenom potvrdil, že tato mise tuvinským hudebním vyslancům vyšla dokonale.
Yat-Kha, Roxy, Praha, 9.8. 2001