Už popáté se v londýnském Victoria Parku konal hudební festival Field Day spojující současnou alternativní hudbu a pouťovou atmosféru (včetně klasických pouťových atrakcí). Za těch pět let si získal reputaci pro skvělou atmosféru a vždy kvalitní výběr účinkujících. Ani letošní ročník nebyl výjimkou. Vzhledem k povedenému počasí (které je, jak jistě víte, na britských ostrovech spíše ojedinělé) si většina návštěvníků akci užila.

Záměrně jsem napsal "většina", protože úplně bez problémů se organizace neobešla. Tím největším a hodně nepříjemným byl počet návštěvníků. Festival se sice rozkládal na velké ploše, ale i tak v areálu bylo více lidí než zdrávo. Osobně jsem se tím až tak netrápil, ale spousta lidí měla potíže dostat se na vystoupení některých účinkujících kvůli omezené kapacitě ve stanech.

Ale nechme problémy stranou a pojďme si říct něco víc o samotných pódiích, respektive stanech. Těch bylo tento rok sedm s tím, že pouze hlavní stage nazvaná Eat Your Own Ears (podle pořádajícího labelu) nebyla zastřešená. Všechny ostatní se nacházely ve stanech ne nepodobných cirkusovým šapitó. Hlavní pódium sice přineslo zajímavá jména, ale mnohem zajímavější vystoupení se odehrávala právě ve stanech Bugged Out! Stage, Village Mentality Stage, Bloggers Delight/Lanzarote Stage, Shacklewell Arms/Lock Tavern Stage, vtipně nazvaném stanu Do You Come Here Often? Stage a především na Laneway Festival Stage.

Po vstupu do areálu, jehož brány se otevřely krátce před dvanáctou hodinou, ale zaujala Village Mentality Stage, na které první návštěvníky přivítala německá kraut-rocková legenda Faust. Na úvod možná trochu bizarní, ale jednak trochu toho experimentálního rocku nikdy neškodí, jednak (a to jsem ještě netušil) na další nářez se čekalo až na samotný závěr festivalu.

Následoval přesun do Bloggers Delight/Lanzarote Stage, která patřila společně s Laneway Festival Stage k těm nejzajímavějším a pokaždé byl důvod se tam vracet. První upoutala německo-britská Anika, která prezentovala songy ze svého loňského bezejmenného debutu, který s ní natočil Geoff Barrow (Portishead). Nutno uznat, že šlo o hodně zajímavý, špinavý mix electra a popu. Vynikla především coververze "Yang Yang" od Yoko Ono.

Shacklewell Arms/Lock Tavern Stage byla zaměřená na indie rock (S.C.U.M. nebo třeba Born Ruffians). Nejvíc vynikla nová kapelka Spector. Tahle parta, jak už název napovídá, miluje tvorbu Phila Spectora, především jeho slavnou wall of sound. Přestože byly obavy, že kapela sklouzne někam k patosu, přišlo překvapení. Frontman Fred Macpherson skvěle zpívá, má charisma a humor a samotná tvorba také stojí za pozornost, protože hoši skládají chytlavé skladby. Škoda že zbytek kapely vypadal oproti zpěvákovi dost nezúčastněně.

Mou pozornost si ale vzápětí opět získala Bloggers Delight/Lanzarote Stage. Nejdříve to byl Matt Mondanile alias Ducktails (možná znáte jako člena formace Real Estate) se svým lo-fi psychedelickým popem a mixem elektroniky a skladeb zpívaných pouze za doprovodu akustické kytary. Poté přišel na řadu jeden z vrcholů dne, a to vystoupení elektronického tria Darkstar. Tahle atmosférická elektronika fungovala především díky vokálu zpěváka Jamese Butteryho, který se k Darkstar připojil loni a natočil s nimi nahrávku "North". Naživo to fungovalo snad ještě líp než z desky. Před odchodem na Laneway Festival Stage dav u pódia ještě uhranula Zola Jesus. Oblečená trochu jako sněhová královna předvedla strhující vystoupení, které bylo postavené na jejím hlase. Dvaadvacetiletá zpěvačka se jej sice ještě musí naučit kontrolovat, ale už teď je jasné, že je nesporný talent a její třetí album "Conatus", které se objeví 26. září, bude určitě jednou z diskutovaných desek tohoto roku.

Lehce se zmíním o dvou stanech, které mé pozornosti také neutekly. Bugged Out! Stage se nesla ve stylu elektronické taneční hudby. Ze zástupu DJ's nezklamal Benga z Magnetic Man, který naservíroval pořádnou porci dubstepu a pořádně rozhýbal celý stan. Do Do You Come Here Often? Stage jsem opravdu moc často nechodil, ale přesto k jednomu zastavení došlo. To tam zrovna hráli Still Corners, kteří spojili projekce a sympatický dream popový materiál se ženským vokálem. Hodně pohodové zastavení.

James Blake - CMYK

Zbytek festivalu jsem se pohyboval kolem několikrát zmíněné Laneway Festival Stage. Na té nejdříve překvapil Twin Shadow, který naživo přinesl úplně jiný zvuk, než jaký známe z jeho debutového alba "Forget". Zatímco nahrávky jsou ve stylu new wave, živě je to mnohem rockovější, což vůbec nebylo na škodu. Hudba Jamieho Woona naopak moc nefungovala. Tenhle muzikant si získal jméno především díky singlům "Night Air" a "Lady Luck", které produkoval Burial. Mix soulu, r'n'b a elektroniky by se skvěle hodil na začátek nebo na úplný konec. Kolem šesté hodiny večerní spíše uspával. Obavy, že vystoupení Jamese Blakea se ponese v podobném duchu (především po poslechu alba), byly rozptýleny. Ten sice akustické pasáže také nevynechal, ale většinu setu tvořilo jeho pojetí dubstepu. Nejmagičtější moment přišel v momentě, kdy těsně před závěrem do stanu proniklo zapadající slunce.

Vrchol celého festivalu přišel s vystoupením The Horrors. Ti na pódium vtrhli krátce po deváté hodině a ukázali absolutně zaplněnému stanu, proč právě jejich jméno nejvíce rotuje v britských médiích. Poslech jejich alb vás těžko připraví na to, čeho je tahle pětka schopná naživo. Kromě skvělé vizuální prezentace, která je celá postavená na hře světel, kdy samotná kapela jakoby pouze vytváří siluety, posloucháte něco, co zní jako hudba, kterou slyšíte těsně před smrtí. Navíc vás The Horrors dokážou totálně pohltit tak, že máte pocit, že jste úplně jinde. Nevím, jaký dojem zanechalo jejich vystoupení na Colours Of Ostrava, ale ve Victoria Parku to byl opravdu silný zážitek.

Sladkou tečkou pak byl Gruff Rhys (frontman welšských Super Furry Animals) na Village Mentality Stage, který představil především novinkové písně z alba "Hotel Shampoo". Pak už následovala jen procházka nočním Victoria Parkem a rozjímání nad skvělým dnem stráveným ve společnosti výborné hudby. Co víc si může člověk přát?