© Matěj Slezák / musicserver.cz Den druhý, ale prakticky vzato první (jakože opravdový!) začal tak trochu tradičně festivalově. Sluníčko mě ze stanu vykopalo dřív, než jsem si stihl zvyknout na kontinuální post-opilecký řev z vedlejšího stanu. Ta sranda s tím, když se zařve
"Hovnooo!", už dávno srandovní není, kór když ji s váma nikdo nehraje. Čudný chalan si ale vystačil podle všeho sám. A protože mám stan blíže k Trenčínu než k festivalovému areálu, po cestě jsem se mohl kochat stanovým městečkem. V tom se už v půl desáté ráno opět konzumoval alkohol (skončila ta párty vůbec?), rovnaly se zmuchlané obličeje z předchozí noci, opravovala se stabilita příbytku a cestou vám hrála hasičská dechová kapela, která ze svého vozu přála dobré ráno. Romantika sice končila ve chvíli, kdy se přede mnou rozbalila snad kilometrová řada do sprch, ale pořád jsem měl dobrý pocit z toho, co mě dneska čeká.
To slunce fakt pařilo. Ale protože je areál Pohody takové samostatně fungující město, kde mají nejen to, co potřebujete, ale i to, o čem jste si mysleli, že budete/nebudete potřebovat nebo chtít, rozdávání opalovacích krémů mě nepřekvapilo. I když je mi jasný, že 90 % lidí by si ho vzala z domova. Ty Bláho! Za minimálně vhodné považuji i stany, kde se podával stín, jen škoda že mělo slunce tak drtivou převahu.
Ale jsme tady kvůli hudbě, ne? Při pohledu na plakát letošní Pohody mě tak napadlo, že tohle je víceméně festival legend.
Pulp, Public Image Limited,
Portishead,
Moby,
Madness a tak. Což v případě téhle konstelace není vůbec na škodu. Když to ve zkratce shrnu, největší jméno byli dnes rozhodně Pulp a s veškerou úctou k nim samotným a obdivem k tomu, co Cocker předváděl, na sto honů mi největší zážitek připravil O2 stan při live setu
Simian Mobile Disco.
© Matěj Slezák / musicserver.cz Jejich hudba byla vražedná, scénické prvky úchvatné. Pomocí světel a mlhy členili prostor mezi pódiem a prostorem fanoušků. Nemusím snad říkat, že zvuk i tyto optické prvky byly v naprostém souladu. Všemu dominovaly pravidelné šestiúhelníky, jakési včelí pláty, které byly umístěné po celé délce pódia za duem Shaw / Ford. Měnily jednotlivý průtok světel i rytmus. Intenzitu i tvar. Těžko se to popisuje slovy, ale ty světelné efekty, které pracovaly s optickou setrvačností, byly prostě skvělé. SMD své syntezátory a různá jiná udělátka měli postavené uprostřed pódia na kulatém stole a celé to připomínalo výjev ze starého filmu, kde na osobní počítač bylo potřeba minimálně pul místnosti. Stáli u toho jako šamani. Vyvolávali intenzitu a šlo jim to víc než dobře.
I'm hustler baby!
Jo a co
Pulp? Kapela, která si slávu udělala v devadesátých letech (navíc mediálně vždy ve stínu
Blur a
Oasis), poslední album vydala v roce 2001, pozdější sólové práce jejich frontmana Cockera navíc žádné terno nebyly - jen patetická nostalgie, nebo něco víc? Obojí. Mně se třeba při "Underwear" nebo "Sunrise" měnila kůže ve struhadlo. Vystoupení Pulp je i po letech fascinující. Jako kdyby se nyní probrali z kyberspánku, opláchli si obličej a zase začali tam, kde skončili. Deset let v mlýnku na maso. Obří laser (promítal na průsvitnou plachtu všetečné otázky) před jejich koncertem velmi hravě krátil nedočkavým fanouškům čas. Celé to působilo krypticky, jako kdyby chtěli Pulp podtrhnout ten fanouškovský efekt, kdy se každý sám sebe ptá:
"Sakra, fakt teď uvidím Pulp?!
A přestože scéna byla velkolepá, nejživelnější a nejzajímavější byl ten útlý človíček, co vypadal jako akademický profesor historie (nebo hysterie?) na tripu. Anglická elegance, anglický humor - to vše v jednom šíleném balení. On stárne jen zvenčí snad! Každou píseň uvedl krátkým příběhem a nejlepší na tom bylo to, že tyhle průpovídky si se zábavností skladeb Pulp s ničím nezadaly. Ten den, co se Pulp představili Trenčínskému publiku, měl totiž výročí smrti básník Percy Shelley, Cockerův velký hrdina, a proto se mu často skrze jeho verše věnoval. Věřím tomu, že Cocker by byl tím nejzábavnějším lektorem, i kdyby měl učit kvantovou fyziku. Nyní lidem ukázal lekci toho, jak se skvěle bavit. Sakra, nikdy jsem nebyl tak spokojenej s tím, že jsem obyčejný člověk, jako při závěrečné "Common People".
© Matěj Slezák / musicserver.cz Ale za zmínění samozřejmě stojí mnohem více. Cisterny s vodou a hasiči, co vás rádi pokropí, jsou sázkou na jistotu. Toho v tom děsném vedru není nikdy dost. Ani když včera sprchlo. Co se týče vystoupení kapel, dlouho budu vzpomínat na set
Battles. Začínali hrát při západu slunce, což nejspíše ocenili pouze diváci, neboť kapele celou dobu svítilo do očí, a jak slunko zalézalo, didakticky chladné kytarové riffy v podání matematických kanibalů Battles lidem rozsvítily všechno ostatní. Znovu jsem si ověřil, že "Atlas" je vážně nadčasová skladba. Z bubeníka Johna Staniera lilo jako z konve, ale při pohledu na něj se není čemu divit. Jejich set uhnětl umělecké intelektuálno do něčeho nadmíru zábavného. Dokonce jsem si i přiznal, že skladby z druhé desky "Gloss Drop" nejsou vůbec tak zlé, jak se mi zdálo. Když hráli tracky, ve kterých byli na deskách přítomni hosté, jejich obličeje se jako kdyby videophonem otiskly na zadní projekci.
Letošní program je dělaný tak, že sice téměř všechno zásadní stihnete vidět, ale člověk se u toho dost naběhá. Takže z Battles na
Santigold, která naštěstí měla asi patnáct minut zpoždění. Jako omluvu připravila parádní set mezi divadlem a dubem nasáklou electropopovou smrští. Jo a někdo měl ještě to štěstí, že si ho Santi White vytáhla k sobě na pódium a mohl se kolem ní vnadně vlnit. Na hlavní stagei mělo hlavní slovo ska, což je pro mě jeden z nejotravnějších žánrů.
Tokyo Ska Paradise Orchestra i
Madness měli natřískaný dav, ale víc vám k tomu bohužel říct nemůžu.
Jeden z nejkouzelnějších zážitků připravila
Imogen Heap, která byla stejně pozitivně naladěná jako předtím na tiskové konferenci v press centru. A tu svoji pozitivitu přenesla i do hravosti. Tak jako obvykle byl její instrumentální arzenál pestřejší než... sakra, v tom horku mě nic vtipného nenapadá. Svoji pohádkovou stage rozšířila i mezi publikum, to když si z něj udělala takový sampler. A takovou radost měla, když se to povedlo. Paráda. Jinak stálice a belgická variace na kytarovou podobu
Radiohead Deus opět dala ráznou odpověď na to, proč je tak populární i mimo rodnou Belgii. Ještě jsem byl hned po poledni kouknout na slovenské The Uniques a říkám vám - to, že se o nich mluví jako o velkých talentech, je fakt z kategorie pravdivých!