Dave Matthews Band je skupina, které se v Americe neobyčejně daří. Potíž ale nastává za hranicemi USA, kde už D.M.B. ani zdaleka takové jméno nemají, a nezáleží jestli jste v Čechách, nebo v Číně. A především o důvodech tohoto stavu se na následujících řádcích rozpovídal Dave Matthews, vůdce a zakladatel kapely.

Vezměme to od začátku - kde jste získal hudební vzdělání?

V podstatě jsem se hudebně vzdělal v Jižní Africe, kam se rád vracím. Když tam hraji, tak jsem nervozní jako nikde. Mám tam totiž víc kamarádů, než kdekoliv jinde na světě. Hrozně se mi také líbí tamní hudební scéna a mám pocit, že Jižní Afrika pořádně neoceňuje, jak skvělou muziku má.

V Americe slavíte ohromné úspěchy. Nemáte strach, že byste se jimi mohli nechat uchlácholit?

My jsme si uvědomili, že nemůžeme náš úspěch v Americe nijak zvlášť zveličovat, ač je nepopiratelné, že je slušný. Spousta u nás slavných skupin se prosadila i na místech, do nichž my jsme ještě ani nikdy nezavítali. Takže pro nás je hranice mezi Státy a zbytkem světa stále vysoká. My jen doufáme, že nové album tohle všechno změní.

Čím si vysvětlujete vaši velkou popularitu v Americe na jedné straně, a na straně druhé malou odezvu v jiných částech světa, zvláště pak v Evropě?

My jsme si v Americe vybudovali naši fanouškovskou základnu především hraním – děláním mnoha turné. Vlastně jsme nikdy neměli pořádnou šanci podívat se někam jinam. Přirozeně - to, co posluchače přitahuje nejvíce, jsou naše show. My do nich dáváme úplně všechno. Každá naše show je jiná, nechceme, aby fanoušci dopředu věděli, co je čeká. Myslím si, že fanoušek, když dopředu ví, co přijde, tak to nepovažuje za dobré. Takže to byla především těžká a deset let trvající práce, co nám přineslo úspěch. No a teď se začínáme trošku porozhlížet po světě. Párkrát jsme vyrazili mimo USA, několikrát jsme navštívili Jižní Ameriku, v Evropě jsme strávili skvělé chvíle a neměli důvod si jakkoliv stěžovat (snad ani fanoušci), takže doufám, že se nám ještě něco povede.

Jaký máte pocit z vašich vystoupení v Brazílii, jakožto státu mimo USA?

Těch několik koncertů, které jsme udělali v Brazílii, nás utvrdilo v tom, že se tam chceme ještě vrátit, protože jsme byli opravdu vřele přijati - tamní davy fanoušků nám byly opravdovou podporou a zdálo se, že se skutečně baví. Dokonce i tisk byl vzpruhou. Když jsme někam přijeli, tak posluchači šíleli a kvůli tomu všemu se chceme do Brazílie vrátit. Ale doufáme, že se dostaneme i jinam v Jižní Americe. Co se týče Evropy, nějaké malé úspěchy jsme v ní zažili - a to jak na turné s Rolling Stones, tak při účasti na menších festivalech, kde občas lidé odcházeli, protože ani nevěděli, na koho se to koukají. A proto bychom se rádi vrátili a připomenuli se.

Ale vždyť jste hráli i na festivalu v Glastonsbury …

Ne, ne… Když jsme hráli v Glastonbury a začali jsme naše vystoupení, tak lidé naštvaně vykoukávali ze stanů, cože je to budí za muziku linoucí se z podia. Pochybuji, že ti, které jsme probudili ze spánku, a bylo jich dost, na nás budou mít nejpříjemnější vzpomínky. Proto doufáme, že se budeme moci vrátit. Když to nebude Glastonsbury, tak klidně na jakýkoliv jiný festival ve Velké Británii, kde už snad nepřijdeme na řadu v podobně osamělé a nevhodné hodině.

Čím se tedy hodláte v Evropě prosadit?

V Evropě je pro nás nejdůležitější dostat se před lidi. Mám totiž pocit, že když nějaké CD jenom posloucháš, tak ho můžeš prostě vypnout, ale - a nechci, aby to vypadalo, jakože se vychloubám - my jsme hodně zajímavá ŽIVÁ kapela. V Americe na nás chodí všechny věkové kategorie, lidé různých hudebních názorů a stále v naší muzice nacházejí něco, co je vzrušuje. Mě do Evropry nejvíc táhne touha být tam a hrát pro tamní publikum.

A které země z těch, jež jste navštívil, vás nejvíce zaujaly?

Já jsem vždycky miloval Amsterdam a Holansko vůbec. Byl jsem tam několikrát ještě před vznikem kapely. Publikum tam je skvělé a vlastně celá zem je skvělá. Taky rád jezdím do Jižní Ameriky, například do Brazílie. Když vidím tamní situaci, tak si říkám, že jim máme stále co nabídnout. Také jsem několikrát byl ve Velké Británii, kde máme asi největší neamerickou posluchačskou základnu, která se ale jistě rozroste, jakmile tam budeme mít nějaké koncerty. Asie je trh, který vůbec neznáme, jelikož jsme tam nikdy nebyli, ani já sám. Ale určitě tam máme šanci - pokud se dostaneme například před japonské posluchače, jsem si jist, že je zaujmeme, neboť určitě něco podobného nikdy neviděli. Určitě chci také navštívit Sydney a Austrálii a vyzkoušet si na vlastní kůži tamní hudební scénu, protože má vskutku mezinárodní reputaci. Vím o několika kapelách, které jsou z Austrálie, a už prorazily v celém světě, což je úspěch a důkaz kvality australské hudební scény. I posluchači jsou tam prý otevření čemukoliv, takže pokud budeme mít šanci tam hrát, určitě ji využijeme.

Pro vaši kapelu jsou živá vystoupení pověstná. Jaký cíl si při nich kladete?

Pro kapelu je hrozně důležité, a hodně jsme o tom mluvili, abychom fanouškům předvedli něco, co ještě neviděli. Můžu s klidným srdcem říct, že vám většina z nich doporučí, ať se na nás přijdete podívat. Nejde nás jen tak jednoduše odsoudit, protože my do koncertů dáváme opravdu všechno, a je toho hodně, co můžeme nabídnout. Mám pocit, že to jde ze srdce, když nás lidé přijmou. Pro nás je to zase dobrodružství a způsob, jak si spoustu věcí ujasnit.

Když se podíváte na vaše nové album "Everyday"– jak byste ho jednoduše popsal?

Myslím si, že nové album je složeno z písní, které jsou přímočařejší, je trochu snadnější je naposlouchat. To nám dává šanci předvést se více internacionálně. Zahráli jsme si na strunu trpělivosti našich fanoušků. Chceme se předvést nejen jako skupina hudebníků, ale i jako skladatelé. Pouze doufáme, že nám fanoušci nakonec nezavřou dveře do Evropy a dalších zemí, kde jsme ještě nebyli.

Co vás vedlo ke spolupráci s Glenem Ballardem?

Glen měl velký úspěch po celém světě v posledních 20 letech, a proto jsme se rozhodli s ním spolupracovat. Víc rozhodující, než strach z případného trapasu, pro nás bylo, s kým do té doby spolupracoval – Quincy Jones (to nás přesvědčilo), ale také Aerosmith nebo Van Halen. Víte, on je skutečně impozantním producentem. Jeho muzikálnost, kvalita věcí, na nichž spolupracoval, to nám vše velmi imponovalo. Všechno se ještě umocnilo, když jsme vešli do studia, protože on má skvělou pracovní morálku a jestli nic jiného, tak tahle kapela ráda pracuje.

Dave Matthew‘s Band spolu už hrají dlouhou dobu stále ve stejném složení. Máte na to nějaký recept?

Já si myslím, že ani nezáleží na tom, proč je spolu po celých deset let stále stejných pět lidí. Je to sice dlouhá doba, za kterou se dá s těmi lidmi zažít spousta věcí a dneska je to už dávno, co máme rodiny. Já si ale myslím, že věc, která nás drží dohromady, je naše láska k hraní, to, jak silně prožíváme každou další show, protože hudbu prostě milujeme. Tohle všechno nás žene dopředu a nutí nás pořád dělat muziku.

Snaží se vás ať odborná, nebo laická veřejnost přirovnávat k nějakým jiným souborům, zařadit vás, takříkajíc, do škatulky?

Býváme nejčastěji srovnáváni s Grateful Death, a nejsem přesvědčen, že to je přirovnání správné; ale důvod asi bude v podobném složení publika. Hudebně jsme ale hodně rozdílní - už jenom podle místa, odkud pocházíme, nebo podle muziky, jakou píšeme. My jsme funky kapela, my jsme taneční kapela, my jsme rocková kapela – myslím si, že není příliš mnoho podobných skupin. Tohle není moje namyšlenost, opravdu jsem přesvědčen o tom, že děláme něco, co tady dřív nebylo.

Otázka na závěr: Jaký je váš názor na novináře, potažmo hudební kritiky?

Já kritiky nečtu, o těch mi pouze říkají různí lidé. Mám pocit, že jim většinou utkví v paměti pouze ty negativní. Když přemýšlím o kritikách, tak mám pocit, že je píší lidé, kteří prostě hudbu nepochopili; alespoň ti, kteří píší obzvlášt ostře. Kdyby přišli na náš koncert a zaposlouchali se, tak by určitě cítili něco úplně jiného. To se nám ale stává často, že skončíme nepochopeni.