Festival Rock For People je pro mě zvláštním úkazem. Ani vlastně nevím, jestli mé rozpaky položit za krk organizátorům, nebo většinovým návštěvníkům. Pravděpodobně bych je asi nějak podělil. Nechci, abyste po přečtení tohoto článku nabyli dojmu, že se pasuju do nějaké orwellovské opozice, která je chytřejší než všechno ostatní. Vůbec, ale subjektivita ještě není trestný čin, ne? Věc, která mě stále zaráží, je celkový programový koncept festivalu Rock For People. Žánrová pestrost je strašně krásná věc, ale měla by se dělat tak nějak s citem. Pohled na festivalový program mi vnuknul myšlenku, že v dramaturgickém týmu je hodně lidí a každý si chce dovézt svoji oblíbenou kapelu. Výsledný mix pak parafrázuje odpověď "Rádio" na otázku "Co za muziku posloucháte?".

Jenže faktem je, že při tak vysoké festivalové návštěvnosti se jednotlivá vystoupení vždy solidně pokryla. Ale oběti byly. Tu svou si vyžral také Robert Křesťan s kapelou Druhá tráva. Hvězda českého bluegrassu běžně hraje pro několik stovek lidí, v Evropa 2 stanu se jich na začátku koncertu u pódia tlačilo asi patnáct, dalších pár desítek posedávalo na sedačkách kolem. Pro jedince, kteří brečí, když ve filmu umře pes nebo hlavní hrdina zemře v maximálně zpomalených záběrech, mohla být dalším dojemným momentem situace, kdy se během jedné z písní do stanu přibelhal dlouhý zástup starých lidí. O hůlce a v důchodkách. Zřejmě výlet z místního pečovatelského domu. A protože po Robertu Křesťanovi Druhou trávu využil ještě Pavel Bobek, první zmíněný svůj set končil před téměř plným stanem. Napadlo mě, jestli lidé nechtěli legendu českého rock and rollu vidět tak trochu z recese, ale při pohledu na ty dětinsky nadšené tváře jsem usoudil, že asi ne.

Následná vystoupení jsou z kategorie těch, co zahraniční trendy berou vážně. White Lies našli zřejmě v našich končinách svoji zlatou žílu. V poměrně krátké době zde odehráli tři koncerty a ani jednou si na nezájem stěžovat nemohli. A pro festival Rock For People, který každým rokem chce odpárat přídavek pivní, jsou White Lies dobrým přemostěním. Jsou mladí, ale zvukem dolují o dvě dekády zpět. Mají chytlavé melodie (pořád si myslím, že "The Power & The Glory" je jedna z nejlepších skladeb od Killers, kterou ale zapomněli napsat), které plní hutnými kytarovými riffy. A není v tom moc filozofie. Prostor před jednou ze dvou velkých stageí dokázali solidně zaplnit, což mě ale ani nepřekvapilo. A to se nedá říct o The Wombats, kteří hráli hned po nich.

Ti měli zhruba stejně početné publikum i přesto, že v České republice nikdy nehráli a jejich desky nemají u nás tak silnou mediální podporu. Kapela jak vyšitá z mustru časopisu NME svými uuuuaaa indie popovými popěvky uměla ale strhnout. Skákalo se, tleskalo se, dost natolik, aby se o tom dlouho ve stanovém městečku povídalo.

Keleho milují snad všichni, ne? A on to se svojí zmatenou sexuální orientací všem vrací. Vystupoval po Wohnoutech, když skončil, v půlce areálu byl slyšet Divokej Bill. Znáte tu scénu, když si ve "Slunce seno erotika" dovezou do Hoštic počítač, jo? Outfit frontmana Bloc Party příznačně evokoval tréninkový mód boxera. Z počátku se musel poprat se špatným zvukem, ale když ho položil na lopatky, taneční párty se skvěle rozjela. Měl jsem možnost Keleho vidět za djským pultem a ta jeho láska k devadesátkám se promítla i do sólové tvorby. To, co chybělo debutovému albu "The Boxer", s tím živé vystoupení zacházelo jako hodně štědrá charitativní společnost - energie. A i když porost, který Kele vždycky měl na hlavě, byl nyní na bradě (a naopak), dav ho zbožňoval. Já taky samozřejmě!

Přesun na My Chemical Romance připomínal invazi. A podrobnou zprávu si můžete přečíst zde. Já svoji pouť finišoval na (jako vždy výtečných) Asian Dub Foundation a úplně zakončil na legendárních Primus, jejichž přesnou žánrovou definici ukryli Vontové do ježka v kleci. Ještě ho tak najít a vyndat.

Dnešní den byl pro mě jakýmsi zadostiučiněním. První dva dny jsem se tak trochu divil, že kapely typu Chinaski stále dokážou naplnit tak velký prostor, jaký Staropramen Cool Stage nabízela. Překvapilo mě, že festival, který o sobě rád říká, že, je největší český, do svého programu zahrne i revivalovou stage. To je možná až moc české - v tom nejhorším slova smyslu. Rozesmály mě i odposlechnuté rozhovory lidí. Výroky jako "My sme nepřijeli na žádnou kapelu, my sme tu, abysme zapařili," (dobrá, toto je asi možné na každém festivalu) nebo omamné vzdychání v nočním autobusu nad vystoupením Nightwork, kteří svým metavtipem do setlistu zařadili také "Pohodu" od Kabátů.

Je vidět, že se Rock For People vážně snaží být něčím víc než tím českým pivním festivalem. A trochu se mu to i daří. Bohužel nadále příliš lpí na tradici. Dávno přežité české kapely jsou plevelem zdánlivého progresu. Ale co naplat, když lidé na tyto skupiny stále v hojném počtu chodí...