Jasná obloha, rtuť teploměru někde kolem pětadvacítky. Kolem se povaluje banda kámošů a úplnou pohodu podtrhuje vychlazený radler - dokážete si představit lepší začátek blížícího se festivalového léta? Není divu, že už začátkem června hlásil Novarock vyprodáno. Srovnatelný podíl na návštěvnosti má vedle nabitého line-upu hlavně celková atmosféra. Asi jako na každém, chtělo by se říct. Jenže místní atmosféra se od velkých českých festivalů opravdu liší. Stačí se projít po stanovém městečku...

Skoro se totiž zdá, že sem lidi nepřijeli až tolik za muzikou jako předvést své více či méně ujeté nápady, kašpařit a vymýšlet bejkárny. Divadlo kolem převleků bere spousta lidí jako náplň celého dne. Skupinky, jež nenavštěvují stage dřív jak po šesté hodině večerní, sedí do té doby obklopeni odpadky ve svých křesílkách, zevlují nebo naopak vymýšlejí vylomeniny. Během tří dnů byl k vidění například filmař operující s kartonovou kamerou, několik supermanů a nespočet králíků, růžových panterů nebo tučňáků v životní velikosti. V davu nešlo přehlédnout ani dvojníky šílence Borata kopírující jeho nejslavnější plavkový outfit. Exhibicionismus dřímající v obvykle rezervovaných Rakušanech se na Novarocku probudil k životu. Ať už v podobě nahých zadků či ve formě dámského ošacení, v němž chodila mužská část návštěvníků s potěšením oblečená. O záplavě "free hugs" nemluvě. Nechyběli ani tradiční "rybáři" pokoušejíce se navnadit procházející na kus uzeniny či špeku (nebo smradlavé tenisky). Ani eventuální přílet UFO neberou naši sousedé na lehkou váhu. Nezbytné alobalové čepičky a anténky se ve světle slunce odrážely až do nebes a dávaly mimozemšťanům jasně najevo, že s ovládnutím světa musejí ještě chvíli počkat.

Den 1.

Ač to tak chvílemi nevypadá, v první řade jde opravdu o muziku. Během třech dnů vystoupilo na dvou hlavních pódiích lehce přes padesát kapel a dalších pár desítek talentů v malém stanu. Přestože je festival zaměřen převážně na rockovou muziku tvrdšího ražení, tedy metal, HC, metalcore, pun krock a tak dál, neznamená to, že jiné žánry mají vstup zakázaný. Vloni vybočovali zejména The Prodigy a Kate Nash, letos - hned první odpoledne - zase Plain White T's, americká soft kytarovka. Jistě si je vybavíte, jejich hit "Hey There Delilah" jeden čas násilně okupoval český rozhlas i televizi.

Odpoledne se obvykle prolínala méně známá jména (případně ta provařená pouze v Rakousku) s těmi více rozšířenými. Po energických, ale nikterak zajímavých a už vůbec ne nápaditých punkrockerech Silverstein zaúřadovali HC veteráni Sick Of It All. Současně s nimi rozparádili vedlejší stage Guano Apes. Pokud jste stále rozpačití z jejich posledního počinu, jejich vystoupení by váš názor změnilo. Byly to právě nové songy, které kapelu podržely a vyzněly nejlépe z celého setu. Taneční "Sunday Lover" nebo přízračná "This Time" suverénně podkoply nohy starším skladbám. Z nich zazněla opomíjená "Underwear", jinak ale nechyběly tradiční pecky v čele s "Lords Of The Boards". Hodinové představení bohužel postrádalo větší drajv, Sandra Nasic chvílemi ztrácela dech i chuť k pohybu. Zpěvačka alespoň zahodila vytahaná trika a obnošené tenisky a nový look z ní udělal kočku, na niž se lepily oči všech přítomných.

Novarock je mimo jiné charakteristický i tím, že se na jeho pódia mnoho kapel v určitých intervalech vrací. Třeba Alter Bridge se v jeho sedmileté historii ukázali již potřetí. Podruhé přijeli jedni z hvězd 30 Seconds To Mars. Jared Leto nedokončil kromě základky žádnou školu, kterou kdy studoval. Pokud by všichni, jež odložili školní brašny do kouta, zpívali jako on, svět by byl zase o něco hezčí. Předloňská deska "This Is War" má totiž velký potenciál. Ten bohužel naživo rušily neustálé pauzy - nekonečné děkování či únavné hry na kdo-zpívá-hlasitěji zničily koncepci celého setu. Zpěvákova vlezlá aktivita způsobila, že například z výborné "Close To The Edge" zbyly jenom cucky. Skvělý zvuk, světelné efekty i kvalitní hudba zanikly v rozkouskované show, takže víc než jako hudební zážitek vyznělo vystoupení jako pozérská estráda. Příště větší prostor hudbě a menší opičkám!

To hlavní hvězdy prvního dne působily mnohem přirozeněji a méně strojeně. Linkin Park zahráli dobrou dvacítku skladeb rovnoměrně vybraných ze všech čtyř desek. V jejich setu se tak střídaly ostřejší riffy z dřívější nu-metalové tvorby s tanečními prvky, zabíhající až někam k trancu, a všelijakými mluvenými či instrumentálními intermezzy z poslední nahrávky "A Thousand Suns", čímž celé vystoupení ztrácelo na spojitosti a konzistenci. Linkini však předvedli celkově povedenou show bez zbytečných keců kolem, Chester Bennington jistý pěvecký výkon a publikum dostalo, co chtělo, tedy staré fláky typu "Numb", "Papercut" nebo "Crawling".

Den 2.

Ráno druhého dne naplno odhaluje největší slabinu rakouského festivalu. Hygiena a fronty, ohromně dlouhé fronty. Ne že by se na takovém Rock For People po ránu na záchody či sprchy nečekalo, ale s dostatečným zajištěním hygieny si pořadatelé hlavu nedělali. Jasně, šedesát tisíc lidí udělá své, jenže poskytnout celému stanovému městečku jediné místo s tekoucí vodou je prostě průser. Toi-toiky sice potkáte i jinde, ale žlab či koryto na umytí rukou už nikoliv. Středověk neskončil, středověk trvá... Raději odložit hygienu na později, kdy nebudete muset hledat konec táhnoucího se hada dalekohledem, a jít omrknout, co se děje na pódiu.

Slyšeli jste někdy o pokérované rockerce Jennifer Rostock? Já taky ne. Rakušané evidentně ano (však také hovoří jejich jazykem), protože vzhledem k denní době byl prostor před pódiem nebývale zaplněný. A situace se nejspíš opakovala i večer při Volbeat, které sice v Česku nikdo nezná, ale v Rakousku se dokázali prorvat mezi čtyři největší lákadla hned po System Of A Down, Iron Maiden a Linkin Park. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Možná jste neslyšeli ani o stoner-rockerech Black Stone Cherry (chyba!), ale jméno 3 Doors Down vám nejspíš neznámé není. Velká škoda že úspěšná partička nezní naživo aspoň z poloviny tak rockově jako ve studiu, protože jejich pódiová prezentace zcela přesycená ufňukanými baladami a pózami připomínala spíš vyčpělé a trapné Nickelback než skutečné rockery.

A kdo že byl toho dne nejlepší? Korn! Co toho dne - jejich set byl dost možná tím vůbec nejlepším, co na Novarocku zaznělo. Co na tom, že to nejlepší mají dávno za sebou a poslední desky vydávají spíše ze setrvačnosti; naživo zaslouží pánové Davis, Munky, Fieldy a bubeník Luzier absolutorium. Celá show neměla jediného slabého místa, jediného slabého článku. Skvělou vizuální podívanou podtrhoval precizní zvuk i sestavený setlist s mini-covery "One" Metalliky a "We Will Rock You" Queen. Zcela zaplněný plácek před pódiem jako jedno tělo hrozil pěstí a burácel: "Beating me down - beating me - beating me - down - down - Into the ground". Ve skvělé formě zpívající Davies poskakoval po pódiu jako za starých časů, Munkyho valivé riffy se zařezávaly do morku kostí a Luzier předváděl jeden povedenější přechod za druhým. A Fieldyho basu byste rozpoznali na sto kilometrů. Nu-metal je mrtvý, jeho legenda žije!

Den 3.

Slunce pálí, flek na pomočeném stanu už uschnul, spálená záda bolí ještě víc než včera a minerálka má snad padesát stupňů; jak jsou si festivalová rána podobná. Dostavuje se nutná únava z mizerného spánku, někteří lidé balí stany a odjíždějí, další naopak přijíždějí a překupníci u hlavní brány se marně snaží udat vstupenky. Cena poloviční, zájem nulový. Oproti posledním dvěma ročníkům dorazilo i mnohem víc Čechů, takže ve stanovém městečku místy vznikaly i mini-osady pod hrdě vlající českou vlajkou. O Slovácích nemluvě, ti to ostatně mají do Nickelsdorfu, co by kamenem dohodil. Přesněji řečeno nějakých čtyřicet kilometrů z Bratislavy, což je skoro stejně daleko jako od místní blue stagei k red stagei. A každý další přesun od pódia k pódiu je snad ještě delší a namáhavější než ten minulý.

Odpolední čas je na obou scénách ve znamení energie. Na menším pódiu povykují punkrockoví Yashin a BoySetsFire, na tom větším znatelně ostřejší metalcoristé z britských ostrovů Architects a Bring Me The Horizon. Že zpěvák posledně jmenovaných vyšpulil na fanoušky holé půlky a kytarista odehrál celý set na věži zvukaře, už tady po dvou a půl dnech sotva někoho překvapí.

Nohy nad hlavou, nohy obmotané kabelem mikrofonu, nohy prostě všude. Toť poznávací znamení zpěvačky Maji Ivarsson. Jejich retro styl a la Blondie se na Novarock příliš nehodí. Jenže ta oprsklá tygřice s přehledem zkrotila namakané metaláky, takže za pár minut vesele poskakovali na rozverné písně stejně urgentně jako teen slečny. The Sounds měli paradoxně problémy se zvukem, mikrofon nešlo chvílemi slyšet. Lidé stojící od pódia dál než pár metrů si tak mohli vychutnat leda instrumentální složku. Pánskému oku lahodil pohled na rozjetou Maju, která předváděla zábavné divadýlko a do toho stačila bezchybně odzpívat hodinový set. O jejích blond vlasech se tu noc zdálo nejspíš leckterému rockerovi.

In Flames se zase zdálo o zvuku. A byl to zlý sen. Při dvou skladbách totiž zvuk kompletně vypadl, jenže seveřané si toho nevšimli. Nebo možná i všimli, ale neřešili. Zatímco tedy smečka entuziasticky řezala do nástrojů, slyšet nebylo nic - vcelku komický pohled. To Motörhead slyšet byli. Možná až do Vídně. Těžko říct, jestli v tom byl úmysl, nebo jsou pro Lemmyho Kilmistera zvukový bordel a praskající linky substitucí za fet a chlast, na každý pád byl jejich set neuposlouchatelný. Než tohle podstoupit podruhé, to radši výplach uší kyselinou sírovou.

Zajímavá generační konfrontace nastala po osmé večer. Na blue stage zamířili tatíci v džískách, na red stage zase jejich děti. Pupkáči uznale pokyvují hlavou, jak to těm Iron Maiden i po tolika letech šlape, jak Bruce Dickinson skáče přes odposlechy jako zamlada a pobíhá z jedné strany pódia na druhou. A když zazní "Fear Of The Dark", "Number Of The Beast" nebo "Two Minutes To Midnight" jsou tatíci v sedmém nebi. Na vedlejší stagei se mezitím tancuje v rytmu beatů Pendulum, vzduchem létají kelímky s pivem a voní konopí.