Více než desetileté čekání všech fandů původní sestavy brazilské legendy Sepultury na reunion aspoň částečně skončilo v roce 2008. Po odchodu výjimečného bubeníka Igora Cavalery ze současné Sepultury na jaře roku 2006 se v létě téhož roku poprvé po deseti letech setkal se svým bratrem Maxem na jednom pódiu, byť tehdy zatím jen ve dvou skladbách, které si vystřihl s Maxovou současnou kapelou Soulfly. V roce následujícím se už otevřeně začalo mluvit o novém společném projektu a v březnu výše zmíněného roku se na svět dostalo povedené album "Inflikted" zbrusu nové formace Cavalera Conspiracy. V roce letošním pak na něj navázal už pouze průměrný nástupce "Blunt Force Trauma". V rámci turné k tomuto albu se nejprve v sobotu ukázali v odpoledním čase (tedy se značně omezeným hracím časem a zvukovým aparátem) na mamutím festivalu Sonisphere, v pondělí se pak představili v moravské metropoli se svým plnohodnotným setem. Předkapelu Six Degrees Of Separation jsem bohužel z časových důvodů nestihl, a tak se můžeme vrhnout rovnou na samotné Cavalerovce.

Ti zahájili svůj set novinkami "Warlord" a "Torture" v kombinaci s eponymní hymnou z debutu. Během nich se ještě kromě zvukaře i kapely samotné hledal hlasově i Max Cavalera, a když k tomu připočteme vlažnou reakci publika, reálně jsem se obával, že je zaděláno na stejný průser jako při Soulfly na Brutal Asaultu 2007, kdy se mé první live setkání s panem Cavalerou změnilo v malou noční můru. Pak se však poprvé a toho večera rozhodně ne naposledy sáhlo do zlatého fondu Sepultury a při "Refuse/Resist" se vše výše uvedené jako mávnutím kouzelného proutku napravilo a náhle tu byl nářez, který se velmi blížil formě staré Sepultury z poloviny 90. let.

Cavalerové velmi chytře střídali nové věci s klasickými kusy své rodné kapely a tím pádem nehrozila nuda. V přímém porovnání sice písně z "Inflikted" zněly průměrně a z "Blunt Force Trauma" opravdu chabě (jednoznačně jde spolu s poslední řadovkou Soulfly "Omen" o ten nejslabší materiál, pod kterým kdy byl Max podepsán), kdyby se však hrály jen nové věci v kuse a starší klasiky až jako přídavkový blok na závěr, rozhodně bych se po třech skladbách nudil. A upřímně, kdyby se měl hrát jen nový materiál, asi bych se na koncert ani nevydal. Takhle ale polovinu setu tvořily klasické pecky Sepultury ze všech období s Maxem a nejen já si chrochtal blahem, že konečně vidím živě aspoň částečně tu sílu, která 5. prosince 1996 málem srovnala se zemí tehdejší pražskou Sportovní halu.

Zaznělo i "Wasting Away" z projektu Nailbomb, který se svou koncepcí velmi blíží současným CC. Koncert obohatil i jeden host, a to dokonce z "vlastního zdroje". Poměrně talentovaný Maxův nevlastní syn Ritchie, který na koncertech Soulfly obstarává vokální party Freda Dursta z Limp Bizkit ve skladbě "Bleed", si tentokrát pohostinsky zařval v písni "Dark Ark" a šlo mu to náramně, bohužel jeho mikrofon stejně jako Rizzův byl slyšet nepochopitelně potichu. Závěrečný skákací majstrštyk "Roots Bloody Roots" byl pak jen sladkou tečkou za i zvukově velmi slušně provedeným koncertem, kterým se nejednomu v sále splnil jeden z fandovských snů. Pokud se ještě podíváme na výkony jednotlivých instrumentalistů, tak vězte, že Max již samozřejmě není tím pralesním zvířetem z dob "Roots" a většinu koncertu jen stojí u mikrofonu, ale hlasově na tom byl překvapivě dobře a po kolapsu na již zmíněném Brutalu, kdy jsem skoro myslel, že s jeho zpěvem naživo je už konec, mě mile překvapil a přesvědčil, že minimálně v tomhle ohledu ještě nepatří do starého železa.

Nejvíc jsem byl zvědav ale na dnes již poněkud silnějšího Igora, který od metalu zběhl k hříšným hrátkám s gramodeskami a CC je pro něj z mého pohledu jen finanční záležitost. Během věcí z "Inflikted" a hlavně "punkové" novinky to na něm také bylo vidět (odehrál je suverénně, ale s chladným výrazem ve tváři), leč během klasických pecek, kterých je spoluautorem a které ještě před šesti lety hrával skoro den co den, se ďábelsky usmíval a bylo vidět, že tyhle songy v něm prostě jsou a budou navždy. Stará láska nerezaví. Zbylí dva členové formace předvedli to, co se od nich čekalo. Staronový basák a vrchní Krakonoš v jedné osobě Johny Chow si odhobloval to svoje a Marc Rizzo dostál své pověsti vynikajícího sólisty a jednoho z nejtalentovanějších mladých žánrových kytaristů současnosti, ze kterého však jde cítit na pódiu profesionální chlad.

Co říci závěrem? Nové songy už jsou sice velmi nudným kolovrátkem, ale vidět Cavalerovce opět spolu hrát zásadní skladby nejen mé někdejší srdeční kapely, ale i historie celého metalového žánru, bylo moc příjemné a pro mnoho fandů převážně starších ročníků v sále splněným snem a jedním z největších koncertních zážitků vůbec.