Druhou zastávku putovního festivalu Sonisphere v České republice doprovázela velká očekávání ze strany fanoušků, jdoucí však ruku v ruce s nejrůznějšími obavy vyvolávajícími fámami. Akce byla za nejasných okolností přesunuta z milovického letiště na pražské holešovické Výstaviště, docházelo ke zlevňování vstupenek a ujišťování, že Iron Maiden skutečně předvedou plnohodnotné vystoupení. Mnozí spekulovali, že za vším stojí společný jmenovatel - absolutní nezájem fanoušků a snaha pořadatelů na poslední chvíli si zachránit kůži, respektive peníze. To se nakonec zřejmě podařilo. Lidí se sice sešlo méně než loni v Milovicích, na druhou stranu odhadem okolo dvaceti tisíc hlav je velmi slušná návštěva. Především vezmeme-li v úvahu, že většina vystupujících se v posledních třech letech v Česku alespoň jednou ukázala. Areál by navíc větší počet diváků pobral jen těžko, především při setu britských heavymetalových veteránů se spousta fanoušků nedostala do adekvátní vzdálenosti od pódia a jejich zážitek byl poznamenán velmi kolísavým zvukem.

Právě zvuk negativně poznamenal letošní Sonisphere snad ještě více než ten loňský. V této souvislosti však nejednoho diváka muselo nutně napadnout, zda je opravdu náhoda, že fakticky stejná aparatura podává o několik tříd rozdílné výkony u hlavních hvězd a předskokanů. Nazvučit kapelu hrající natolik jednoduchou hudbu jako američtí horror punkeři Misfits tak, že jen těžko poznáváte vokál a základní melodii, to by snad nedokázal ani vyhlášený zvukař z pražského klubu Exit Chmelnice. V případě party okolo Duffa McKagana mohl kytarista Mike Squires klidně zůstat ve slunné Kaliforinii. Jeho nástroj snad ani nebyl zapojen a veškerá sóla si diváci museli domýšlet podle prstů pobíhajících po hmatníku.

Lépe než mnohem slavnější američtí harcovníci tak vyzněli festival otevírající domácí thrasheři Debustrol. Byť byl zvuk hodně přehulený, dotvářel dobře atmosféru zběsilé agresivní jízdy jediné tuzemské kapely na festu. Pánové zařadili nejvyšší rychlostní stupeň a vystoupení se po hudební stránce povedlo, pro mnohé až nečekaně. Bohužel kvalitu částečně zastínila agrární a primitivistická gesta. První věcí, která se z aparatury ozvala, tak bylo pořvávání "jděte všichni do prdele!" a následně došlo ke komolení názvů songů do hlášek typu "Údolí zasranejch chlupatejch údů". Ať si každý udělá obrázek sám, osobně preferuji spíše vážnější témata, kterými se Debustrol ve své tvorbě zabývají. Jestliže thrash v českém podání zněl pekelně nahlas, zvukař německých kolegů Kreator se rozhodl zvukovody přítomných šetřit až moc. Ač se Němci snažili, co jim síly stačili, a celkově předvedli perfektní výkon, v hledišti bylo víc než thrash metal slyšet vzteklé spílání diváků směrem ke zvukařské věži.

Porazit zvukové nástrahy se alespoň částečně podařilo až spiknutí v podání bratří Cavalerů, za vydatné asistence skvělého sólového kytaristy Marca Rizza. Tvorba brazilských bratrů je předvídatelná a chtít po Maxovi, aby muziku postavil na něčem jiném než na hutných valivých riffech, by bylo asi to samé, jako žádat některá individua, aby se vylití pod obraz nepovalovali v odpadcích. Progresivnější posluchači tak s nadějemi hleděli k americkým Mastodon, bohužel zvukař byl opět proti. Ač bylo vše relativně čitelné, zvuk kytar absolutně neodpovídal požadavkům instrumentálně složitější muziky. Pokud se člověk odebral dále od pódia, produkce místy až nebezpečně začala připomínat grindcore, ačkoliv je mu tvorba americké party na míle vzdálená.

Zvukový marasmus skončil se Švédy In Flames. Pánové předvedli vystoupení na velmi vysoké úrovni, potěšili však především příznivce svých posledních desek, které tvořily páteř setlistu. Zasvěcený posluchač ani nic jiného čekat nemohl, jelikož z původní deathmetalové sestavy nezbyl v kapele nikdo. Nepříliš šťastně byla ovšem zvolená světla, která více než metalový koncert evokovala nějakou z pražských diskoték.

Vrchol večera se dostavil jednoznačně s nu-metalovými nestory Korn. Předem podotýkám, že nejsem příznivce tohoto žánru ani kapely samotné, ale Američané tento večer dokázali, že když je hudba dobrá, o styl nejde. Energický, skvěle podaný set, bez zbytečných klišé, která k nu-metalu mnohdy neodmyslitelně patří, musel strhnout téměř všechny přítomné. Výjimku tvořili snad jen nejortodoxnější Ozzáci, kteří ve svých džínových vestičkách nervózně podupávali, kdy už přijde na řadu "ten poctivej metal". Korn v hodinovém vystoupení přehráli největší hity, došlo i na tradiční dudáckou vložku či úsměv budící drobnosti jako fosforeskující struny basáka Fieldyho.

Přes obrovský úspěch nenechali Iron Maiden nikoho na pochybách, kdo je tento večer headliner. Impozantní stage se teprve teď ukázala v plné kráse. V průběhu koncertu tak na diváky vykoukl monstrózní maskot Eddie a dokonce i sám Satan, který si refrén "666!" ve skladbě "The Number Of The Beast" vychutnal posazený vedle bicích. Co dodat ke kapele, která stála u zrodu fenoménu jménem metal? Pánové už pravděpodobně nikoho svou další tvorbou nepřekvapí, staré desky píšící historii žánru nepřekonají. To jim však nebrání, aby objížděli svět a velmi obstojně prezentovali živě svůj odkaz milionům oddaných fanoušků, kteří znají jejich tvorbu nazpaměť. Dickinson už není co zamlada, pořád ale zpívá slušně. Skupina šlape jako hodinky a zbytek udělá monstrózní divadlo. Zvukové fiasko z tři roky starého pražského vystoupení se neopakovalo, fanoušci tedy mohli odcházet spokojení.

Letošní Sonisphere i přes dobré výkony hlavních hvězd zanechal spíše smíšené pocity. Celkový dojem negativně ovlivnily především nevalný zvuk doprovázející vystoupení většiny kapel a katastrofální situace ohledně odpadků. Pokud se má Sonisphere vrátit do ČR i potřetí, musí pořadatel bezpodmínečně zjednat nápravu. Otázkou však zůstává, zda se příští rok najde dostatečně zvučné jméno, které by po Metallice a Iron Maiden dokázalo přilákat pozornost dostatečnou na to, aby se uspořádat tento festival vůbec vyplatilo.