Naskočte na kolotoč "Clubu Silencio". Vyberte si svůj oblíbený hudební žánr a pevně se ho držte. Pokud budete mít štěstí, možná vám z něj na konci jízdy i něco zbude. Tahle masáž zkrátka není bez obětí. Na druhou stranu konečně můžete použít větu tohle svět ještě neslyšel, aniž byste lhali. I když, ono je otázkou, zda je svět na něco takového vůbec připraven. Ale pokud přežil Justina Biebera, měl by skousnout i První hoře.

Nemá cenu si nalhávat, že má novinkové album kapely masovou přístupnost, lehce se tráví a lze mu po prvním poslechu porozumět. Docílit toho nejspíše ani nebyl záměr. Na druhou stranu je "Club Silencio" velmi originální a zábavnou plackou nabízející crossover ostrý jako břitva s texty barvitými jako dobrodružství Rychlých šípů. Pokud by tedy někdy byli vyznavači punku.

Autor všech slovních hrátek a zároveň i jejich interpret Milan Urza nejspíše při jejich vzniku zrovna listoval svou nejoblíbenější encyklopedií moderní architektury. Opakující se linie a motivy, na kterých jsou texty vystaveny, totiž vytváří osobitý autorský styl (se vzlety "Proti proudu" a pády "V cizím hrobě") vysoce čnící nad okolní tuzemskou zástavbou. Podařilo se mu v nich docílit toho, že fungují i samostatně jako básnická sbírka. Tedy hodně pesimisticky existencionalistická emo sbírka, kde "zaseklá diskokoule, za kterou půjde diskodýdžej do pekla" ("Diskokoule") je nejradostnější popěvek na desce.

Pokud se nejdříve pustíte do četby a až následně do poslechu, čeká vás překvapení. Mozek přiřazující si během čtení textů svoje vlastní melodie bude usvědčen ze lži. Ať očekáváte cokoliv, realita prorazí vaše ušní bubínky kladivem. Od čtyř elektronických meziher nazvaných "Dějství" až po deathmetalovou pěveckou vsuvku ve skladbě "Noční bůh" se dříve či později dostane na všechno, co máte i nemáte v hudbě rádi. "Club Silencio" je v podstatě čtyřicetiminutovým testem vaší tolerance. Čím později desku zastavíte, tím snášenlivější v hudbě jste.