Jihomoravští Swordfishtrombones mají nejen poněkud zvláštní název, ale také hrají poněkud podivnou, ale velmi osobitou hudbu. Před několika týdny jim vyšlo už druhé album "Hunting Season" a nejen o něm jsme se s kapelou bavili.
© facebook interpreta
Jihomoravští
Swordfishtrombones jsou skupina, která se pomalu, ale jistě začíná dostávat na výsluní naší hudební scény. Tedy ne, že by je omílali na všech rádiích, ale jak všichni víme, za to, že tomu tak není, nemohou u nás ani kapela, ani jejich vydavatel. SFT hrají možná trochu melancholičtější a náladové, ale přesto příjemné poprockové písničky. Nedávno vydali své druhé album "Hunting Season", zatímco to první vyšlo pod hlavičkou brněnské kulturní revue, to druhé už pod svá křídla vzala zavedená firma. O albu, ale pochopitelně nejen o něm, jsme si povídali se základním jádrem kapely - zpěvákem Milošem Rejskem (MR), kytaristou Karlem Krtičkou (KK) a bubeníkem Danem Petrem (DP).
Vaši aktuální desku jste vydali u firmy Escape, která je ovšem sublabelem nadnárodního koncernu EMI. Debut vyšel u kulturní revue Tamto. Můžete srovnat, jaký to byl v praxi rozdíl? MR: Osobně jsem žádné tlaky necítil, jestli máš na mysli tohle.
DP: Rozdíl je jen v tom, že s
Escape máme smlouvu a s Tamto žádná nebyla, jinak vše probíhá obdobně.
Escape má navíc vlastní distribuci, zařídila křest v Praze apod.
Podle čeho jste vybírali skladby, které se objevily na aktuální desce? Docela mě překvapilo, že jste vedle novějších sáhli i k docela starému kousku "Hard Waiting".MR: Je to z části materiál, který vznikl od poslední desky a hráli jsme ho už na koncertech, z části písně napsané pro tuto desku, z části kusy vzniklé při nahrávání. Na desce se nakonec objevily ty, které jsme všichni schválili. "Hard Waiting" je jediný skutečný veterán, máme tu písničku rádi a myslím, že vyšla výborně. Navíc jaksi rozděluje desku na dvě části.
DP: Výběr probíhal náhodně, podle toho, co z toho, co jsme nahráli, se nám líbilo. A ten starý kousek je tam proto, že ho máme rádi a zdálo se nám, že se k tomu ostatnímu hodí, vše je prosté a jednoduché bez jakéhokoli vlivu magie a kouzel. Možná to není pro tisk nijak zajímavé, ale je to tak.
Personální sestavu jste rozšířili o klávesy, které vaši hudbu ještě více zjemňují a posouvají ještě víc do komorní polohy. Byl to krok programový, nebo jen shoda náhod? DP: Klávesy byly již na první desce, ale je pravda, že jich bylo míň. Nemyslím, že by to bylo teď nějak komornější, ale tím nechci vyvracet ani ti odpírat tvůj názor, je to možná jen výběrem skladeb, které jsou jiné než na první desce.
MR: Chorche s námi nahrával už první desku, pak se začal příležitostně objevovat i na koncertech, takže bylo logické, že s námi spolupracoval i při nahrávání té druhé. Navíc jsme pro sebe objevili kouzlo Rhodes piana, ten nástroj je doslova kouzelnej a byl by hřích ho nepoužít.
Desku vám produkoval Colin Stuart z Colorfactory. Připadla vám osobně jeho účast přínosná? Ptám se proto, že největší negativum, které vám recenzenti vytýkají, je zvuk velmi podobný debutu.MR: Zvuk je daný technologií nahrávání, byl to opravdu ten nejjednodušší způsob. Setkání s Colinem bylo po všech směrech inspirativní.
DP: Nevidím chybu v tom, že kapela má svůj vlastní zvuk, pokud to není výtka ve smyslu zvukový kvality. Já si myslím, že zvuk je jiný, ale názor je to subjektivní. My ty věci děláme absolutně bez nějakých předchozích hodinových rozhovorů a rozebírání jak proč a podobně… Prostě to děláme a pracujeme s momentální náladou, zvukem, pocitem a třeba i rychlostí té které věci… Když se nám zrovna líbí, že je nahraná pomaleji než včera, je to pomalejší, a kdyby se nahrávala zítra, bude zase jiná. Jsou to vždy jen zachycené chvíle a na stejném principu pracuje i Colin - víc citem. Už proto, že sám hraje a není jen schopný zvukový technik, takže se nám s ním spolupracovalo dobře
Nahrávali jste na zámku v Oslavanech. Byla to zkušenost hodně odlišná od klasického studia? DP: Upřimně, tolik zkušeností sze studii nemám, abych to mohl nějak zásadně zhodnotit. Samozřejmě rozdíl tam je stejný, asi jako když rodíš doma nebo v nemocnici - nemocnice je sice technicky lepší, ale pořád ještě dost sterilní, no a doma může dojít k nějakýmu nepředloženýmu průseru, ale nemusíš dávat nohy do gyntostolu...
MR: Je to starý klášter, chátrající komplex budov s kaplí. V noci trochu strašidelné místo. Ve dne tam tesaři stoupali po střechách a dělali tam bordel a v noci jsme tam dělali my desku. No a když pršelo... A v polovině nahrávání do Oslavan přijel cirkus, měli trpasličí lamy, bestiálního býka a já nevím co ještě. Takovej domácí cirkus s kudrnatýma lidovýma malůvkama na maringotkách. Trochu z jinýho světa. A vypili jsme celou oslavanskou zásobu Medvědí krve.
Zvláštní - přesně "je to jako z jinýho světa" pravil jeden kamarád, když jsme sledovali vaše vystoupení na festivalu Litoměřický kořen. Vaše hudba zní hodně odlišně od většiny domácích kapel. Čím je to podle vás způsobeno? DP: My jsme strašně dlouho na žádný koncerty nechodili a spíš jsme pracovali a poslouchali věci doma, takže jsme českou scénu moc neznali, a tak nevzniklo asi žádný velký ovlivňování.
KK: Podle mě to bude asi tím nedostatkem nadhledu...
MR - Jsme mimozemšťani.
Máte nějakou spřízněnou kapelu, se kterou se vám dobře hraje a cítíte hudební souznění? KK: Mně se líbí, když je koncert pestrý, na náš brněnský křest jsme si pozvali drum'n'bassovou kapelu
Radium.nfo a bylo to skvělé. Dobře se cítíme i ve společnosti kapely
Priessnitz.
MR: Jo jo, určitě
Priessnitz.
DP: My moc s jinýma kapelama nehrajeme, ale spousta českých kapel se nám líbí, mně konkrétně taky
Priessnitz,
Here,
Radium.nfo nebo
Mushy Muxx a objev poslední doby jsou pro mě
Budoár staré dámy, Robson a spousta DJů.
A s kým byste si chtěli zahrát, kdybyste si mohli vybrat? DP: S
Tornádo Lue a Č.p. 8 a se spoustou dalších z venku...
KK: Rádi bychom si zahráli pár koncertů s
Tindersticks, uvidíme, jak to dopadne.
MR: Možná se Serge Gainsbourgem.
Vraťme se k vám. Na první desce jste měli jako bonus remixy a měl jsem pocit, že do budoucna se necháte taneční hudbou hodně ovlivňovat. Ale vaše nová deska mi překvapivě zní tradičněji. Skladba "I Love You All" se dokonce hodně přibližuje k Tomu Waitsovi, podle kterého máte název. Je to tím, že - jak jste říkali - vaše tvorba je hodně intuitivní a náladová? A nebo je to vědomý krok proti módním trendům? DP: Nemyslím, že je elektronika nějaký trend. Je to jedna z variant, jak muziku dělat, a dá se to dělat stejně dobře nebo špatně jako s čímkoli jiným. My jme zatím tu možnost nevyužili
MR: Je to intuitivně náladový krok směrem k mému praprastrýci, po kterém jsem zdědil harmoniku.. Já nevím. "Skyscraper", třeba, je smyčka s nahodile nastříhanými kousky vibrafonu.
KK: My nejsme pro ani proti trendům. Od nás je k DJskému gramofonu stejně daleko jako k tahací harmonice. Asi jsme nebyli ale nasyceni psaním písniček, a tak jsme zatím nevyměnili basu za sampler a hornu za didgeridoo.
Nedávno jste také vystupovali v zahraničí. Jaký jste tam měli ohlas a jaký jste z toho měli pocit vy? KK: V Berlíně se mně moc líbilo, lidi byli v pohodě. Samozřejmě tam o nás nikdy neslyšeli, neznali písničky, ale myslím, že se bavili.
A otázka na závěr - děláte spíš hudbu pro sebe, nebo ventilujete své postoje a názory? KK: Ventilujeme svoji muziku.