Degustační menu šéfkuchaře Willa Sheffa

16.06.2011 13:00 - Miroslav Böhm | foto: facebook interpreta

Že Will Sheff umí jako málokdo, se ví dlouho. Tentokrát ale jeho indie restaurace Okkervil River uvařila něco výjimečného - místo další koncepční megapochoutky servíruje degustační menu o jedenácti mikrochodech, z nichž každý nabízí excelentní hudebně-kulinářský zážitek.
9/10

Okkervil River - I Am Very Far

Skladby: The Valley, Piratess, Rider, Lay Of The Last Survivor, White Shadow Waltz, We Need A Myth, Hanging From A Hit, Show Yourself, Your Past Life As A Blast, Wake And Be Fine, The Rise
Vydáno: 10.05.2011
Celkový čas: 50:59
Vydavatel: Jagjaguwar
Agresivita Mika Tysona, cílevědomost podomních prodejců, přirozenost zrzavých krásek, živelnost Huckleberryho Finna, ležérnost Jeffa 'The Dude' Lebowskiho, sentimentalita spadaného listí, charisma... Willa Sheffa i něha předškolních lásek. "I Am Very Far" je tak trochu jiná deska elitního indie souboru Okkervil River. Je v ní totiž všechno, včetně (a především) absolutní rezignace na jakýkoli koncept - hudební či tematický.

Zásadním rozdílem oproti předchozím deskám Okkervil River je zdánlivá absence širšího tématu, který by deskou prorůstal. A to ať již jde o celkové vyznění a sdělení alba, nebo jen o jeho hudební stránku. Jednotlivé písničky jsou samostatnými zářezy na pažbě výjimečnosti a hudební zručnosti Willa Sheffa, ale pokud byste je slyšeli sólo, na stejném albu byste je nehledali. Dočkáte se odkazů na Iggyho Popa, Nicka Cavea, Pavement, Toma Waitse, Boba Dylana či Bruce Springsteena, ale jen co si kterýkoli z nich uvědomíte, bude popřen se změnou čísla skladby.

Leccos naznačuje již začátek alba. Úvodní vykřičená energická pocta syrovému stadiónovému rokenrolu "The Vallye", v níž dokonale souzní těžký kytarový riff s uhrančivým a odsekaným zpěvem, ve finále navíc podtržená totální zvukovou stěnou, je vystřídána poklidnou, až noirově tajuplnou "Piratees", která stojí na klávesách, stupidním um-ta rytmu a kytarovém sólu ve stylu "Paranoid Android". A abyste vůbec nevěděli, na čem jste, jako třetí následuje indiepopová hitovka "The Rider", která by klidně mohla být na "The Stage Names".

A to samozřejmě není vše. "The Lay Of The Last Survivor" je sympatický country rock, se kterým Okkervil River koketovali již na předchozí desce, taková méně radio-sexy variace na "Lost Coastlines". "We Need A Myth" je všeobklopující orchestrální trip ve finálových pasážích (ano, není jen jedna), srovnatelný s přesahem Aronofskyho "Fontány". "Show Yourself" si pohrává s minimalismem a lo-fi, "Wake And Be Fine" pro změnu s popovou lascivností a příjemnou melancholií. A závěr? Balada přímo od piána - "The Rise". Dokonalý goodbye kiss.

Jednotlivé písničky zkrátka žijí svým vlastním životem, ve svém vlastním vesmíru a potvrzují to, co Sheff dopředu avizoval - album nevznikalo v rámci jedné dlouhodobé nahrávací seance, ale při různých příležitostech, na různých místech a s naprosto odlišnými nástroji. Vše navíc podtrhuje produkce, která se v přístupu od nahrávacího procesu příliš neliší - Sheff nehledá jednotný sound v rámci alba, ale přistupuje ke každé písničce zvlášť, aby jí dal vše, co opravdu potřebuje. Aby ji zbytečně neomezoval.

Mr Okkervil River

Okkervil River
Will Robinson Sheff je (pravděpodobně - v diskuzi pod článkem tvrzení můžete když tak rozporovat) jediným žijícím hudebníkem, který kdy napsal písničku o smrti a pohřbu svého vlastní psa. Narodil se v Meridenu ve státu New Hampshire, blízko kanadských hranic, ale do širšího povědomí se dostal až u hranic mexických, když v texaském Austinu stál v roce 1998 u zrodu skupiny Okkervil River. Stal se jejím hnacím motorem (je výhradním autorem všech skladeb) a v současné době je také jejím jediným původním členem. Proslulé jsou především jeho texty, ve kterých se snaží o jakousi dokumentární poezii - ve svých písničkách vždy vypráví příběhy, které se v jeho okolí opravdu staly, ale rád si hraje s jejich perspektivou a přidává do nich fiktivní prvky a linie. Mezi jeho vzory patří Bob Dylan, Leonard Cohen, Joni Mitchell, Elvis Costello či Jeff Mangum z Neutral Milk Hotel. Kromě Okkervil River dlouhodobě působil také v kapele Shearwater.

Paradoxně se ale přesto daří nemožné - ačkoli jsou jednotlivé skladby v náladě, rytmu, instrumentaci i naléhavosti zcela mimoběžné, mají tři snadno a jasně definovatelné průsečíky (čímž se dostáváme mimo klasický třírozměrný prostor, přesto nebudou pokročilejší znalosti lineární algebry v dalším čtení nezbytně nutné). Celé album totiž spojují tradičně hořké a tradičně dobré texty, Sheffův nezaměnitelný hlasový projev a ojedinělá schopnost vygradovat jakoukoli písničku.

Charismatický hlas Willa Sheffa je poznávacím znakem Okkervil River již od prapočátků. Sheff patří do oné skupiny zpěváků, kteří znějí dobře v jakémkoli žánru, stylu a poloze a které bezpečně poznáte po třech sekundách. Jeho hlas je navíc jedním z důležitých aspektů dalšího bodu - gradace. Okkervil River se na "I Am Very Far" vysmívají pojmu album filler. Každá písnička je ambiciózní a vypiplaná do posledního detailu a každá si během své stopáže projde kompletním vývojem až k explozivním finálovým pasážím, při kterých vám běhá mráz po zádech.

Samotnou kapitolou jsou pak již tradičně texty. Will Sheff si nikdy nebral servítky. Je vypravěčem typu co na srdci, to na jazyku, nebojí se velkých témat a nemá problém s konfrontací. Na "I Am Very Far" je ale oproti předchozím deskám více emocionální, lyrický. Stále vypráví fatální příběhy, ale na jejich přečtení budete tentokrát potřebovat mnohem více představivosti. Pořád je to ale on, což potvrdí hned na úvod a celé album otevře mrtvolou:

"Watch the sun switching in the sky, off & on / where our friend stands bleeding on the late summer lawn / a slicked back bloody black gunshot to the head / he has fallen in the valley of the rock & roll dead."

Okkervil River špatné desky prostě neumí. Will Sheff je jedním z hlasů a textařů generace a momentálně na indiekytarové scéně nemá mezi singer-songwritery konkurenci, což se již poněkolikáté nebojí dokázat. "I Am Very Far" je grover, který roste s každým poslechem a neoposlouchá se. Nejde na ruku, na první poslech působí nesourodě, ale je výjimečný v tom, že v kterékoli z jedenácti písniček nabízí větší množství emocí a geniálních momentů, než jaké mnoho kapel sbírá celou svou kariéru.

Austin je možná daleko, ale láska a hudba (v dnešní moderní době především díky internetu) i hory a oceány přenáší. A je to sakra dobře. Tuhle desku totiž rozhodně nesmíte minout.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY