Debut projektu Gorillaz v sobě spojuje pozitiva hiphopu, kytarovek, elektroniky a ještě něco navíc.
Ačkoliv si skupina potrpí na mystifikace, oficiálně se prezentuje v podobě kreslených postaviček, v dnešní době moderních technologiích a vyspělého marketingu nezůstane nic dlouho tajemstvím. Už od první skladby se prozradí zpěv - ano, je to
Damon Albarn z
Blur. Ostatní už jsou hůře identifikovatelní na poslech, ale booklet napoví a internet a papír doplní. Takže kromě něj se v
Gorillaz realizuje Dan Nakamura alias
Dan The Automator, který spolupracuje převážně s hiphopovými kapelami. Třetím do party je Del Tha Funky Homosapien, hiphoper. A čtvrtým je tvůrce image, kreslíř Jamie C. Hewlett. Kromě nich se však opičky obklopili dalšími hosty, např. Tinou Weymouth (
Talking Heads) nebo
Miho Hatori (Cibo Mato).
Aha, ale vás asi zajímá, co vlastně tahle divná skupinka spáchala za muziku. Taky svým způsobem divnou. Divnou v tom, že lze být originální a přitom používat už použité. Co takhle recyklovaný kytarově elektronický hiphop? Že tomu nerozumíte? Není divu, taky je to pěkná blbost, tyhle pseudoškatulky. To se vezmou hiphopové základy, ovšem použité někdy dost skrytě, ale skoro pokaždé nápaditě (zapomeňte na 100 x se opakující
Cypress Hill). K tomu přidejte kytary skoro britpopového střihu (ale britpopového jen proto, že ten Albarn je z "tý slavný skupiny"). Prostě kytary "normálního rockového" zvuku, žádné velké efekty. K tomu přidejte různé divné zvuky, scratching, samply - třeba harmoniky, saxofonu nebo piána. A občas rap. A ženské doprovodné vokály. Nemůžeme vynechat zpěv, teprve tady si s ním může Albarn opravdu pohrát ("Man Research", "Sound Check"). A pořád to není všechno.
Ještě nic? První dva kousky by mohly připomenout svou hravostí a trochu i zvukem
Becka, ale opravdu vzdáleně. Jestli jste neslyšeli singl "Clint Eastwood", tak jste přišli o adepta na skladbu roku (ten text "refrén" je fakt nápad, doporučuji zpívat nahlas v ranní špičce MHD). Ale byla by chyba u téhle skladby skončit. Pomineme dokonalou "kopii" punku (hádejte, která to je), která ukazuje, že některé vlivy jdou napříč škatulkama. Co takhle dvojitá basa v "Double Bass"? Stále příliš normální? Ale Ibrahima Ferreru z
Buena Vista Social Clubu, který zpívá španělsky na podkladu, se skvělými sóly trubky, to jste určitě nečekali (i když na Jamajku, kde se natáčelo, to má hodně blízko). Funguje to. Všechno. Asi už jsem také recyklovaný, že mě tak baví staré věci použité novým způsobem.
Prostě tyhle gorilky ukázaly, že lidi se mohou stále učit. Že to s tou nemohoucností rocku a blízkých odnoží nebude tak hrozné. Našly by se tady i hnidy (některé skladby by mohly být kratší, třeba zrovna ten "Clint" a ta jeho rychlejší verze po asi 2,5minutovém tichu na konci desky se nepovedla), ale i tak - tahle deska stojí za opakovaný poslech.
P.S.: Všude se můžete hodně dočíst k image
Gorillaz. Ta je vychytaná maximálně, včetně
internetových stránek s virtuálním domovem opiček. Nebo bookletem, kde klamou na několik způsobů. Dokazuje, že pánové si opravdu rádi hrají, opičky, kterým je vše povoleno, a ten showbiz mají dost na háku. Ale muzika mě bere stejně o dost víc, protože to je to, co tu běží (jak řekli jiní hraví chlapci).