Gorillaz v poslední době opravdu nezahálejí. Po úspěšném světovém turné a vlastním festivalu přišli v lednu tohoto nešťastného roku s unikátním projektem "Song Machine". Místo příprav nové desky se Damon Albarn a jeho tým chtěli soustředit pouze na natáčení singlů. Při práci na nových nahrávkách se měli ve studiu sejít s různými umělci a ke každé spolupráci zároveň pořídit obrazový doprovod. Dnes je totiž dvaapadesátiletý hudebník v pozici, kdy může klidně zavolat komukoliv, což otevřelo dveře novým možnostem. Směr projektu se ale s příchodem pandemie částečně posunul - místo přímé společné aktivity ve studiu se práce přesunuly převážně do online prostředí a domácích studií. Času bylo nakonec hodně, nápadů také, první rok projektu tak nakonec dokumentuje celé album "Song Machine, Season One: Strange Timez".

I když by se podle seznamu spolupracovníků dalo říct, že to snad celé ani nemůže držet pohromadě, opak je pravdou. Kolekce je vlastně protipólem k předchozí "The Now Now" - překvapivě mnohem méně reflektuje izolaci a Albarnovu melancholii, je spíše barevná a hravá. A funguje to opravdu náramně. Je znát, že pánové mají spoustu kreativní energie a jejich poslední nápady patří k těm nejlepším. Soudě podle výběru hostů mají navíc ještě ke všemu výborný vkus: Beck, Octavian, St. Vincent, Georgia nebo Schoolboy Q - to je jen pár jmen z impozantního seznamu. Co je tedy klíčem k tomu, že tato nesourodá směs žánrů a muzikantů vytváří jeden zábavný celek?

Odpověď lze hledat přímo u Albarna a jeho současné pravé ruky Remiho Kabaky Jr. Z hudby je cítit, že vznikala přirozeně a každý umělec dostal možnost do skladby propašovat něco svého. Navíc hosté nebyli přizváni ke spolupráci pro svá hvězdná jména, ale pro to, čím mohli přispět ke konkrétnímu tracku. Například Peter Hook přináší do "Aries" basovou linku, kterou by mohl vymyslet opravdu jen on, a společně s opičím doprovodem se přibližuje ke staré tvorbě New Order.

Ve většině songů nechybějí elementy, které jsou důvěrně známé, ale současně jsou posunuty dál. Nejlépe to ilustruje "The Pink Phantom", jedna z nejpozoruhodnějších kompozic na albu, v níž se sešli Elton John a 6lack. Piano je sice jak vystřižené z "Bennie and the Jets", zbytek písně se však nese na vlně lehké neo-soulové psychedelie.

Dále tady máme titulní kus, v němž Robert Smith z The Cure sleduje naši planetu z vesmíru, space-funk "The Valley of the Pagans" s Beckem (divím se, že ke spolupráci nedošlo již dřív), "Dead Butterflies", která jako by vypadla z repertoáru Franka Oceana, anebo punkovou ujetost "Momentary Bliss" se Slowthai a Slaves - ta byla prvním singlem a uzavírá standardní edici desky. Ta rozšířená pak přináší celkem sedmnáct položek (osmnáct na japonské verzi) a nutno přiznat, že pro mnohé posluchače bude stravitelnější než tři roky stará řadovka "Humanz", již spousta fanoušků odpískala.

Damon Albarn toho dokázal dost na to, aby si mohl užívat umělecké svobody a nemusel řešit, jestli jeho tvorba bude bořit žebříčky. Momentální rozpoložení Gorillaz ukazuje, že je to jedině dobře. Společně s obrazovým doprovodem je totiž "Song Machine" opravdu artová chuťovka, které ona žánrová roztříštěnost vyloženě sluší. A zatím to vypadá, že si s opičáky ještě užijeme - nejenže pro nás chystají "Song Machine, Season Two", ale také bychom se měli konečně dočkat filmu, který je již řadu let zbožným přáním tvůrců. Tak snad to tentokrát skutečně vyjde.