"Prvořadá je samozřejmě hudba. Jenže hodně lidí si vůbec neuvědomuje, že vedle samotné muziky je spousta dalších článků, které musí bezpodmínečně fungovat," říká Michal Novák aka Majkláč na úvod našeho rozhovoru a vzápětí dodává: "Musíš se prostě posouvat. Po roce lidi očekávají nějakej progres a nechtějí na ten samý koncert jenom proto, že zahraješ dva nové songy." Kapela the.switch, v níž hraje na kytaru, sice patří mezi zmíněné klubovky a podle jeho slov vždycky patřit bude, ale těžko byste na naší hudební scéně našli k tomuto tématu povolanějšího člověka. Povídali jsme si tedy o tom, co zmíněný progres znamená v praxi a jaké prvky do celého řetězce zapojit, aby kapela na doživotí neskončila v lokálním klubu s patnácti přihlížejícími.

ZVUK

Alfou a omegou zvuku je samozřejmě kvalitní nástroj. Kytara z obchoďáku za dva a půl tisíce sice službu udělá, ale po čase začne limitovat i sebelepšího instrumentalistu. S kvalitním a vhodným nástrojem souvisí také další vybavení - reproboxy, zesilovače, činely, mikrofony a i zdánlivé maličkosti jako kabely. Každý článek je stejně důležitý a celý řetězec do sebe musí zapadat bez kompromisů. Nepůsobí zrovna profesionálně, když uprostřed písničky vypadne baskytara jenom proto, že zlobí konektor od kabelu. Tím spíš, že v dnešní době už není žádný problém sehnat kvalitní nástroj za rozumné peníze. Stejně poslouží malý obchod i hudební centrum typu kytary.cz, na něž během rozhovoru s Michalem Novákem slyšíme několikrát chválu.

"Dobrej zvuk je subjektivní pojem, ale důležitý je hlavně to, aby se zvuk kapely nějak lišil," vysvětluje Novák a dodává: "the.switch experimentují se zkreslenou basou a naopak máme poměrně málo zkreslenou kytaru, což je v tomhle heavy stylu poměrně nezvyklé." Najít si vlastní zvuk je sice náročná disciplína, ale právě zvuk dokáže velmi usnadnit rozpoznání mezi ostatními. Vždyť spoustu světových kapel poznáte právě podle zvuku - Korn podle signifikantních baskytarových slapů, Rammstein nebo Billy Talent podle typického kytarového zkreslení atd.

Rozpoznání na scéně může zjednodušit také zapojení nezvyklého prvku, který kapelu odliší od ostatních. Zpěvák Hazydecay Adam Sychrow, jenž studuje operní zpěv, přimíchává do metalu téměř operní árie. Další česká kapela První hoře zase používá naprosto charakteristický akordeon. Podobných prvků a možností jejich využití je nepřeberně.

Michal Novák radí: "Je strašně důležité mít svého zvukaře. Mít vlastního kluka, kterej doma experimentuje s nahráváním, něco o tom ví a dát mu za koncert pětikilo je lepší, než se na to úplně vykašlat. Zvuk v malých klubech je většinou mizernej, protože kluby nemají na pořádné vybavení prachy, ale vlastní zvukař tomu může dost pomoct. Ví, kdy přijde sólo a kdy má tedy vytáhnout kytaru. Ví, která písnička je intimní, a kde je naopak potřeba všechno kromě zpěvu stáhnout atd."

VIZUÁL

Stejně jako v případě zvuku je důležitý nějaký prvek, který bude pro kapelu charakteristický a který ji během jejího fungování bude provázet. Může jít prakticky o cokoliv - logo, symbol nebo použitý font na plakátech a bannerech. V Česku existuje mnoho šikovných grafiků, kteří jsou kreativní a jsou rádi, když můžou dělat na něčem zajímavém. A ani prý nemusí být moc drazí: "Profík tě sice vyplaší hodinovou sazbou, protože si řekne tři stovky až tisíc za hodinu, jenže ten člověk tomu rozumí a ve finále to udělá za tři nebo čtyři hodiny. Nám se jako grafik osvědčil náš kámoš z Atari Terror Dan Kurz." Investice do vizuálu je opravdu důležitá - není nic horšího než použít pro logo kapely font z MS Office, který všichni už stokrát viděli. Zároveň je dobré věnovat čas věcem, jako je koncertní plachta, mikrofony (připomeňme opět Korn a jejich unikátní mikrofon od H.R. Gigera) nebo nějakou legrácku ve stylu příšery Eddieho na koncertech Iron Maiden. Nápaditosti se opět meze nekladou.

Může jít také o typickou atmosféru: Na koncertech the.switch už fanoušci vědí, že si mají na začátku písničky "Akvárko" sednout na bobek. Při koncertech Satisfucktion zase zpěvák Broňa seskočí z pódia mezi lidi, kde odzpívá skladbu "Yourself". Do obýváku vás ještě donedávna přenesli Toxique. Jejich atmosféra a typická sofa Kláry Vytiskové fungovaly znamenitě.

Zcela svým životem si žijí verbální projevy a hlášky. Kuko z Horkýže Slíže neustále děkuje slovy: "My vás l'ubíme," oblíbené je i Mardošovo pověstné brebentění. Tyhle věci lidi znají a na koncertech se na ně těší. Ne náhodou na Jirku Schmitzera ještě dneska na koncertech pořvávají: "Hovno, hovno..."

Michal Novák radí: "Opakovat, hlavně opakovat. Opakování dostane ty věci lidem do hlavy."

STYLING

V každé učebnici marketingu se dočtete, že obal prodává. Nejinak je tomu v muzice. Představte si běžnou situaci - jste na velkém festivalu a během několika dní se na pódiích protočí sto padesát kapel. Přijedete domů a kromě headlinerů, kvůli kterým jste tam nejspíš jeli, si pamatujete možná pět českých jmen. "Přece ta kapela, jak měla zpěváka s modrýma kontaktníma čočkama." Anebo: "Ti, jak hráli v latexovém oblečení a všude kolem měli diskokoule," lovíte pak z hlavy. Právě zmíněný obal (v našem případě image, styling nebo oblečení) jsou faktory, díky nimž si z festivalu budete dost možná pamatovat právě zpěváka Dark Gamballe, respektive kapelu Cocotte Minute. Zmíněné kontaktní čočky přitom pořídíte za pár stovek a kolik udělají práce! Tuto hypotézu potvrzuje i Majkláč: "Když jsme se začínali dostávat nahoru, hráli jsme svlečený do půl těla a měli jsme černý sukně. Lidi kolikrát nevěděli, jak se jmenujeme, ale pamatovali si, že je to 'ta kapela v sukních'. Později náš zpěvák přišel na pódium s kolárkem a recenzenti hned začali používat 'zpěvák kazatel'. Musí existovat něco, co v tobě po koncertě zůstane."

Pokud nemluvíme o vážné hudbě, ambientu, případně ryzí alternativě, koncert musí být také show a zábava, musí být na co koukat. V případě image ovšem platí, že všeho moc škodí. Hodně teatrální stylistika může hudbu naopak podrývat a odpoutávat pozornost, neboli z image se nesmí stát recese, třeba jako v případě Lordi. Samozřejmě existují výjimky jako Slipknot nebo Marilyn Manson, kteří si právě na extrémním a šokujícím stylingu postavili kariéru. Jenže v jejich případě jde vizuální extrém ruku v ruce s výbornými muzikantskými schopnostmi.

Ptáte se, jak najít zdravý střed? "Jsou tři přístupy. Za prvý - úplně na to kašleš. V tom, v čem jdeš ráno do školy, jdeš odpoledne na zkoušku a v tom samém vlezeš večer na pódium. Tohle funguje jenom u alternativy, třeba u Dana Bárty, nikde jinde. Pak je druhý extrém, kdy kapela při hraní používá doslova kostýmy. Třeba Slipknot nebo Kiss. Pár takových kapel je i u nás, vybavuju si třeba Dymytry, ale to je moc, to už skřípe. A pak je zlatý střed. Takhle to má většina zahraničních kapel - vylezou na pódium, a přestože nemají žádné kostýmy nebo speciální oblečky, řekneš si: 'jo, ti mají šmrnc.'"

Není prý od věci, když si kapela obstará stylistu, švadlenu nebo kostymérku. "V ideálním případě přijde někdo, kdo ti řekne: 'Ty máš široký obličej, ty nemůžeš mít takhle krátký límeček, takže si na sebe vezmeš rolák a tyhle manšestrový kalhoty. A ty máš hezký zadek, tak si obleč tyhle úzký kalhoty." Zajímá mě, proč si dotyční nemohou tyhle věci rozmyslet sami. "To je jako s produkcí desky," kroutí Michal Novák hlavou: "V kapele pak není ten zdravý nadhled a nikdo nemůže argumentovat, protože taková vnitřní argumentace přináší nepokoje. Přece nemůžeš někomu z kapely říct: 'Ty vypadáš blbě, tak tě strčíme dozadu'. Naopak - cizí člověk tě klidně pošle do prdele a všechno ti vybalí na férovku, protože v tvojí kapele není nijak zainteresován a už tě třeba nikdy neuvidí."

Je tedy dobré svěřit se do rukou někomu, kdo módě a stylu rozumí. Někomu, kdo dokáže navrhnout oblečení, případně ho rovnou na míru vyrobit. Finančně prý nejde o nijak horentní sumy: "Nás to vyšlo zhruba na deset tisíc, ale je v tom kompletní oblečení spíchnuté na míru, nějaké doplňky, boty i práce. Ale i v sekáči se můžeš obléct za tři kila. A stylově." Dodejme, že v případě rozmýšlení nad image je určující hudební žánr. Co je v poprocku zcela přes míru, je v black metalu stále šedivá nuda.

Se stylingem úzce souvisí také temperament na pódiu. V tomto případě však příliš dělat nelze - buď to tam je, nebo není. Takoví The Dillinger Escape Plan rozkopávají pódium a dělají bordel a člověk se na koncert těší s tím, co zase vymyslí. Když ovšem v sobě někdo temperament, případně pohybové nadání nemá, těžko jej natrénuje.

Michal Novák radí: "Není problém být ze začátku kontroverzní. Lidi to třeba zkraje zesměšňují a nadávají na tebe, ale pak si zvyknou a berou to."

MERCHANDISE

Než kapela poprvé zajde do tiskárny, aby si nechala udělat první várku triček nebo odznáčků, chce to jasnou vizi a koncept. Všechno, co jí v konkrétní dobu projde rukama, na sebe musí navazovat a souviset spolu. Klasickým případem je stejný look webovek a případě i triček podle obalu aktuálního alba. Pěkný merch skupině pomůže nejen reklamou mimo klub, ale také finančně. "Když umíš udělat hezké věci, vytvoříš si skupinu věrnejch zákazníků, kteří si vždycky koupí každý nový tričko. To starý trochu obnosí a ačkoliv jich mají dalších deset, to z nové série si do sbírky stejně koupí. Klidně jenom z principu. Vážně, pár takových fanoušků máme."

Po čase každá kapela zjistí, který z motivů se nejlépe prodává, a může se k němu jako stěžejnímu vracet. Zároveň platí, že s šířkou sortimentu se to nesmí přehánět. "Když budeš mít na stole deset různých triček, člověk si od tebe nekoupí nic, protože bude bezradný. Tři motivy jsou tak akorát."

Michal Novák radí: "Placky, plakáty s podpisem kapely, samolepky - vždycky to chce mít na stánku s merchem něco zdarma. Cokoliv, co je zdarma, tam ty lidi přiláká."

KONCERTNÍ FOTOGRAFIE

Není prý lepší feedback, než se podívat na natočené video z vlastního koncertu: "Kup si kameru a natáčej se. Po koncertě se na to podíváš a řekneš si: 'tohle, co jsi říkal, bylo fakt debilní, všechny si urazil. Nebo naopak: 'tohle bylo vtipný, řekni to i příště'. Charlie Straight všude natáčel táta jednoho z nich a kluci na to po každém koncertě koukali. Řešili vlastní hudební projev i hlášky, co říkal Albert, a dneska na pódiu působí naprosto přirozeně a profesionálně."

Ve chvíli, kdy už na pódiu všechno funguje, přichází poslední článek řetězce, a to profesionální koncertní fotograf. Mnohem lépe než promo fotky z rozbourané továrny působí právě dobře udělaná koncertní fotografie. Promotér tak může vidět kapelu nepřímo v akci, dýchne na něj její koncertní atmosféra a udělá si představu, co může očekávat naživo.

Michal Novák radí: "Dobré koncertní fotky ohromně zvýší cenu kapely. Na lidi kolem totiž bude působit profesionálně a promotér si jí nedovolí nabídnout pět stovek za cesťák jako nějaké 'zaplivané klubovce'. Podívej se na jakékoliv koncertní fotky, které fotil Petr Klapper, a ta kapela u tebe automaticky stoupne."

ZÁVĚREM

Jistě, hudba jako taková vždy zůstane faktorem č.1. Tedy měla by, jakkoliv je (bohužel) skutečnost často jiná. V každém případě ovšem platí, že hudba na vyšší než lokální klubové úrovni nemůže být pouze o hudbě. Jde o zábavu a lidé na koncertech nechtějí jen poslouchat - chtějí se bavit, potěšit zrak, zažít něco netradičního, zkrátka si odnést komplexní zážitek. Stačí se podívat na libovolnou světově úspěšnou kapelu a rychle pochopíte, v čem je zakopaný pes. Tušili to ostatně už The Beatles.