Kluci, ze všeho nejdřív chci slyšet pohádku o kasinu!

Gonzales: My jsme do té Ameriky fakt hrozně moc chtěli. A ten chtíč ti pomáhá dělat věci, které bys normálně nedělal. Všichni sháněli peníze tak nějak pofidérně a já jsem ty prachy chtěl vyhrát v ruletě. Když jsem byl totiž ještě teenager, měl jsem ve Varech takový fígl, jak trochu šmelit se sázkami na ruletě, a takhle jsem si občas vydělal aspoň na pivo.

Jenže tentokrát jsi tam všechny peníze prohrál.

Gonzales: To sice prohrál, ale potkal jsem tam majitele toho kasina a celé loterijní společnosti pana Periče. Dal jsem mu naši první desku a vylíčil jsem mu náš příběh. Po nějakém čase se mi ozval. Ten člověk mi jednak vrátil moje prohraný prachy a navíc nám i zaplatil tu desku.
Jamie: On je velkej fanda do muziky a sponzoruje víc dobrejch projektů. Když se mu něco líbí, je ochotnej to podpořit a to je dneska fakt vzácný.

Dobře, takže si Goodfellas sbalili švestky, shrábli peníze a vyrazili za oceán. Neklepala se vám z toho kolena?

Gonzales Ani ne. Mně teda jenom z cesty letadlem. Ale když jsem zjistil, že u British Airways je všechno zdarma, tak jsem to vyřešil alkoholem během deseti minut. (směje se)
Jamie: Nikdo z nás tam nikdy nebyl, takže určitý respekt samozřejmě existoval. Na druhou stranu - čeho by ses bál, když nevíš, co tě čeká.

V čem byl vlastně hlavní důvod, proč jste chtěli nahrávat právě v Americe?

Gonzales: Ono nešlo primárně o Ameriku jako takovou. Chtěli jsme hlavně nahrávat s někým, kdo nás baví.
Jamie:: Ber to takhle; máš doma cédečko, co tě baví. Z bookletu zjistíš, kdo ho produkoval, a tomu člověku napíšeš. Tímhle způsobem jsme obepsali pár lidí, až se nám s půlročním zpožděním ozval Chris.

Primárně šlo tedy o zvuk. Myslíte, že existuje něco jako "americký zvuk", "britský zvuk" atd.?

Gonzales: Šlo jednak o zvuk, ale hlavně o ten americký přístup.
Horace: Amerika v tom slyšet je a já tvrdím, že u nás něco takového natočit nejde. Troufám si říct, že poznám britskej zvuk nebo kapelu, která točila v Anglii. Američani to mají trochu jinak, ale oba ty přístupy mám rád a moc se mi líbí.
Jamie:: Jde o to, že v Česku je v téhle branži docela málo lidí. A ty lidi se učí sami od sebe. Dá se říct, že je tady jedna škola, jak to dělat, což je dost omezující. Jasně, každej se snaží experimentovat, ale v důsledku se všichni učí od jednoho zdroje. Kdežto Státy jsou velký a je tam ohromná tradice dělat tu muziku profesionálně. Proto tam je spousta škol, vlivů a přístupů.

A každý má svoje vlastní know-how?

Horace: Vlastně jo. Náš producent nad ničím nelaboroval a používal osvědčené postupy, které tam fungují desítky let. Je to vlastně řemeslo. My máme třeba film. Český film je úspěšný venku a filmové řemeslo jako takové má nějaký základ a dál se na tom staví. Ale pop music žádný základ nemá. Za komunistů to byla tragédie, byla tady debilní železná opona a nikdo to neuměl. Lidi neměli informace a neměli se to jak naučit. A pořád je ještě brzo, abychom to mohli dohnat.
Jamie: Řekněme, že v Česku je jedna cesta a ve světě je jich dalších tisíc. A je úplně jedno, kterou se vydáš. Ale něco ti řeknu; když se chceš posunout, musíš někam vypadnout. Někam, kde nemáš kontakty a naučíš se něco nového. A je jedno, jestli vyrazíš do Košic, Vietnamu nebo San Francisca.

A co Amerika jako země? Jak na vás zapůsobila?

Gonzales: Všechno je tam velký, počínaje velkou lahví chlastu, konče ohromnými mosty.
Jamie: Na silnicích čtyři pruhy tam, čtyři zpátky. A všechno je tam obrovský. Všichni mají pro jednoho člověka obrovský auto. Pro jedno auto obrovskou garáž. Ne, že by to potřebovali, ale jsou na to zvyklí. Jezdit tam Smartem, to prostě neexistuje, to je karikatura. Ta země je prostě velká, oni mají spoustu místa a na všechno spoustu času. A hlavně tam všichni dodržují pravidla, až je to skoro škodlivý...

Co tím myslíš?

Jamie: Tak třeba jsem platil kreditkou v restauraci. Číšník si ji odnesl a ještě předtím, než jsme dopili, mi ji vrátil. Když jsme odcházeli, tak povídá, ať jenom řekneme částku, kterou chceme zaplatit, a že zbytek si vyřeší sám. Funguje to prý tak, že oni si tu kartu načtou, a když odejdeš, tak si z toho strhnou tu danou částku. Řešil jsem to s jednou Američankou a ptám se jí: 'A co kdyby mi chtěli strhnout víc?' - 'A proč by ti strhávali víc?' ona na to. 'Protože by mě chtěli podělat.' - 'Tak půjdeš do banky a řekneš, že to není tvoje útrata a že ty peníze chceš zpátky.' - 'A co když mi to naúčtují správně a já tam stejně půjdu a řeknu, že mi naúčtovali víc?' V tu chvíli se zamyslela a říká: 'No vidíš, to mě vůbec nenapadlo.' Tak to tam prostě je. Mají tam systém, všichni ho respektují a jsou hrdí na to, že jsou Američani.

A funguje to?

Gonzales: Funguje. Jiná situace; jeli jsme někam autobusem a jelikož jsme pak pokračovali dál vlakem, měli jsme si koupit jenom jeden lístek a to až v místě, kde nás ten autobus vysadil. A autobusák nám říká: 'Jděte támhle, kupte si tam lístek na vlak a rovnou zaplaťte i tuhle cestu autobusem.' A odjel.
Jamie: A už ho vůbec nenapadlo, že bychom tam mohli zaplatit jenom tu druhou půlku cesty. To je náš český pohled. Oni tak vůbec nepřemýšlejí, nikoho to tam prostě nenapadne. Původně jsem to chtěl říct jako negativní věc, že je ten jejich systém takový systém ovcí, že tam nikdo příliš nepřemýšlí. Ale na druhou stranu je to docela ctnost.

Takže poctivost. Čím ještě se od nás liší?

Jamie: V porovnání s námi jsou mnohem víc naivní a taky daleko víc sebevědomí.

A nekoukají na Evropana skrz prsty, jak se občas zdá?

Horace: Naopak jsou docela vřelí. Když jsme tam točili videoklip, poprosili jsme pár lidí na ulici, jestli bychom s nimi nemohli něco natočit. Řekli jsme jim, že jsme hudební skupina a že děláme klip. A jejich obvyklá otázka byla: 'A bude to v televizi? Jestli jo, tak jasně, tak to uděláme.' Skoro nikdo nás neodmítnul.
Jamie: Myslím, že my jim jsme jedno. Víš co, kdo je to Američan? Američan může být kdokoliv, kdo se přistěhoval o deset let dřív než ty, ať už je to Mexičan, Číňan nebo Španěl. Třeba v Kalifornii mluví anglicky polovina lidí a druhá polovina mluví španělsky.

Ovlivnil pobyt ve Státech váš hudební styl? Přijde mi, že vaše první deska byla převážně folková, na novince slyším hodně blues a také country.

Jamie: Blues posloucháme a máme rádi už delší dobu. A country jo, to jsme díky Americe asi trochu nasáli. My tomu říkám rock’n'roll, což je sice banální, ale všeříkající. Určitě jsme i o něco hlučnější.

Hlučnější jste částečně i díky novému členovi Honzovi Horáčkovi, který do kapely přinesl klasickou bicí soupravu.

Horace: Je to tak.
Gonzales: Honza navíc rozumí technickým věcem, takže když přijedeme někam, kde je špatný zvukař, tak jenom zahlásí: 'Hele, lítá ti to tam na pětikile, tak to srovnej.'
Tom:: Pak má pro nás i skladatelský a producentský přínos.

Na desce "Robbery Blues" hostuje Dominika Hašková. Vybrali jste si ji cíleně kvůli jejímu americkému feelingu?

Horace: V první řadě nás zaujala svým hlasem. Hledali jsme hutný soulový hlas do písničky "Car Check". Dominiku jsem náhodou slyšel někde ve studiu a okamžitě mě zaujala. Ta její angličtina byla nadstavba. Od dětství vyrůstala v Americe, chodila tam do školy, takže takové to její anglické: em, em není v jejím případě póza. Ona spíš mluví blbě česky.

Pokud jde o vaši angličtinu, na tiskovce jste říkali, že za mořem nelze uspět, pokud Američan nebude brát vážně právě angličtinu.

Horace: Jo, to říkal Chris, náš producent. Jasně, existuje spoustu zpěváků, kteří tu angličtinu nemají úplně "clear". Ale to jsou třeba Španělé nebo Jamajčani a to oni berou, protože už jsou zvyklí. Když tam ale přijde někdo s německým přízvukem, má problém.
Horace:: S Chrisem jsme o tom mluvili na rovinu. Jednou nám řekl, že kdyby nás neznal, tipoval by nás na britskou kapelu. To nás potěšilo.
Tom: Můj učitel angličtiny je z Anglie a možná se to do mojí angličtiny promítlo.
Jamie: Pak je druhá věc - co na to řeknou Češi. Určitě budou kritičtí, i když nebudou tušit, která bije. A určitě na to budou mít názor...

Z druhé strany - může vám tenhle cejch kapely, která nahrávala v Americe, nějak uškodit? Tím spíš vzhledem k příběhu, jak jste se tam dostali.

Tom: Snad ne. Zatím pozoruju, že co jsme se vrátili, chodí na nás zhruba dvakrát tolik lidí. A lidi z branže k tomu přistupují velmi pozitivně, pro hodně z nich je to sen.
Horace: Když si tu desku poslechnu, mám pocit, že to mělo smysl. Vážně jsem přesvědčený, že takhle bychom to u nás nenatočili. Jsem hrozně rád, že si nemusím říkat: 'Jo, byli jsme v Americe, bylo to super, je to bezva příběh pro média, ale upřímně to nezní jinak než naše minulá deska, kterou jsme točili v Česku.'
Jamie: A to se naštěstí nestalo.