Hudební chameleon Jiří Burian. Stále přesvědčený o tom, že to, co dělá, zní nečesky a světově, přesto (nebo proto?) v tuzemsku stále nedoceněný. Po všech těch Southpawech, Ghostmotherech, Kapitánech Demech a Burianech teď s Mikolášem Růžičkou natočil jako Republic Of Two křehkou akustickou desku "Raising The Flag". Na Andělech si vysloužila cenu v kategorii objev roku, v hlavní recenzi Pavla Parikrupy pochvalné přirovnání ke Kings Of Convenience a ještě pochvalnější osmičku. Album je podle něj "důkaz schopnosti napsat a nahrát normální obyčejnou skladbu, bez obalení do efektů, bez nánosů mnoha vrstev, které jsou ohromné, ale zakrývají samotnou podstatu písně, sdělení, emoce a jednoduchou krásu." A tak jsme ho zmakrorecenzovali. A výsledky? Vzácná shoda s hlavní recenzí - čtyři osmy a jedna šestka, v průměru šestasedmdesát procent.

---

Petr Adámek - Nejčistší republika na světě (8/10)
Vztah ke kapele: Bratry Růžičkovy jsem neznal, Terezii už na pódiu několikrát obdivoval a chameleon Burian mě od desky Southpaw "Heart Disk" nepřestává překvapovat a bavit.

Čtyři obyčejní lidé, tucet obyčejných písniček. Akustická kytara, druhá akustická kytara, cello, baskytara. Nic složitého a už vůbec ne originálního. Jenže! Tahle čtyřka má něco. To něco, co mnozí hudebníci celý život marně hledají, a ti méně odvážní se snaží aspoň pojmenovat. Obvykle se říkává kouzlo osobnosti nebo charisma, ale názvosloví není důležité. Podstatné je, že u Republic Of Two všechno funguje přirozeně, jakoby samo od sebe. Mikoláš Růžička, druhý kohout na smetišti, zklidnil Burianovo ego a zmírnil jeho posedlost elektronickými experimenty. Přehození výhybky k obyčejným a čistým písničkám (o kolik set procent líp zní "Prisoners" v podání ROT než na Burianově sólovce?) mu opravdu svědčí. A svědčí i Růžičkovi, konkrétně nádherné barvě jeho hlasu, jako stvořenému pro něžná sdělení typu "Pillow". Velkým přínosem Republic Of Two budiž i fakt, že pro širší společnost konečně "objevili" a naplno rozsvítili hvězdu Terezie Kovalové. A pohledná blondýnka jim splácí tím nejlepším ze svého instrumentálního i pěveckého umění. Republiky se protly, všechno do sebe zapadlo.

Honza Balušek - Nádhera (8/10)
Vztah ke kapele: Southpaw jsou/byli pro mě srdcovka, ostatní Burianovy úkroky jinam mě až tak nebavily, ale ROT jsem si zamiloval od prvního tónu.

Zatímco na své sólovce se Gregory Finn rozhodl všechny písničky zabít, u Republic Of Two naopak písničky hrají prim. Je jim podřízeno vše, celé nahrávce vévodí melodie a hlasy dvojice hlavních protagonistů. Je strašně jednoduché albu propadnout a pouštět si ho stále dokola, což se mi nestává tak často a u českých kapel tuplem ne. Jenže ROT samozřejmě česky vůbec neznějí. Určitě by se jim sice dalo vyčítat, kolik na akustických nástrojích a dvou hlasech postavených skupin připomínají, ale těmto případným hnidopichům mohou vždy vmést do tváře jeden neoodiskutovatelný fakt - mají skvělé skladby. Jejich hlavní výhoda v intimní atmosféře se ovšem může stát i jejich úhlavní nevýhodou. Stačí na jejich krasosmutnění nemít náladu a mohou vás začít nudit. Jenže po většinu času je mnohem příjemnější jim propadnout a té nádheře se poddat. Burian a Růžička prostě vytvořili album, které v přehrávačích vydrží dlouho.

Kristina Bílá - Nenápadní borci (8/10)
Vztah ke kapele: ROT bych se nebála pustit ani v Royal Albert Hall a nato hrdě prohlásit, že to jsou Češi.

Prvotina Republic Of Two se dá charakterizovat jako opak stereotypu. Je ideální do vleklého odpoledne nebo na dobrou noc či jako pozadí vašeho intelektuálního večírku. Ta zatracená dvojice (Burian s Růžičkou) vás dovede naladit na přemýšlivou strunu, ať se bráníte sebevíc. Nebo vyčistí vaši mysl, takže se stanete zajatcem vlastní pohodlnosti. Hnidopich vám sice stejně řekne, že nejsou prvotní průkopníci indie folku u nás. Jenže jsou zkrátka jedni z mála, kterým to vyšlo, a jedni z mála, o kom je v souvislosti s touhle melancholičtější hudbou slyšet. Letošní vítězství o andělskou sošku jim po jedné stránce pomohlo. Podle mě jim ale spíš ublíží a situaci ztíží. Budu se modlit, aby čtveřice nepodlehla medializaci a nestala se z ní veřejně známá kapela, která o sobě tvrdí, že vlastně vůbec není pro masy, ale poslouchat ji je cool. V tenhle moment se opět objeví hnidopich, poklepe mi na rameno a řekne: "Já jsem ti to říkal!" Prozatím ale vlaje jejich "vlajka" správným směrem, a tak se není čeho bát.

Dan Hájek - Křehké myšlenky padající na polštář (8/10)
Vztah ke kapele: Baví mě sledovat hudební cestu Jiřího Buriana, čím vším prosákne.

Osoba Jirky (Gregory is dead or not?) však v tomto není až tak osamocena. Nedílnou součástí je druhá půlka v podobě Mikuláše Růžičky - další univerzál, který celkem nedávno doplnil i doprovodnou kapelu Jamese Harriese. Všechny podoby kamarádství a myšlenková souhra dodávají "Raising The Flag" tu správnou atmosféru a sounáležitost. Není třeba s ničím porovnávat, hledat alternativy ovlivnění (co, kdo a jak poslouchal), tato deska je snadno odhalitelná radost muzikantská. Plná pocitů, jejichž odezva nemá ani potřebu plýtvat komplikovanými tématy. Patrná křehkost ladí ke všednosti lidských vztahů a pochroumaných minulostí. "The Pillow" zabírá nejvíce, odvede strasti denních chmur do vzdálených rohů pokoje, a člověk tak má možnost si vydechnout, pohodlně se uvelebit a nechat působit tu snadno rozbitnou koláž kaleidoskopu. Toto album bych bral jako prvotní vlaštovku Republic Of Two, tyto dva propojené světy mohou podle mě ukázat ještě mnohem více, ale ono je vždy potřeba si nejdříve nový prostor osahat.

Tereza Vavroušková - Jak Jiří zabil Gregoryho (6/10)
Vztah ke kapele: No tak bylo to hezký, ale že bych to musela vidět dvakrát...

Republic Of Two jsou děsní trendaři. Dělají trendy zasmušilou hudbu, mají trendy košilky a trendy názory. V rozhovorech odpovídají s nonšalantním nadhledem, předstíraným nezájmem a znuděním nad stále se opakujícími otázkami. Jakože jsou takoví intoši a že je ty média tak trošku otravujou. K dokonalosti jim chybí sklenička červeného vína v ruce a knihovna za zády. Prostě fakt dobrý PRko. Ale ona to není jen prázdná póza, dělají taky dost dobrou hudbu. Sice mě baví Gregoryho Jirkovy další polohy, nejvíc asi Kapitán Demo, ale na druhou stranu kytarovek je u nás jako máku, a těch zajímavých jako šafránu. Republic Of Two si v písních brilantně hrají s harmonií, texty a taky s publikem, kterému na koncertě prostě postaví židle s tím, že "teď nebudete pro změnu křepčit do rytmu, ale sedět a vnímat nástroje a slova". No, vlastně proč ne...? Po koncertě spolu kluci určitě zpomaleně odcházejí dlouhou ulicí za obzor v západu slunce a obláčcích modrého dýmu.

---

Album: Republic Of Two - Raising The Flag
Průměrné hodnocení: 7,6/10
Celkový čas: 45:13
Skladby: All I Can Hear Is Gunshots, The Fish & The Boy, Home, The Pillow, Legendary, Move, Prisoners, There Goes My Broken Ego, Misunderstanding, Sweet Alert, Golden Mine, The Wind