Co přesně bylo impulsem k vašemu comebacku? Byly to vzpomínky na staré časy, jež vás svedly zpátky dohromady?

Byl to Stefan, kdo mi řekl: "Poslouchal jsem naše staré songy a uvědomil jsem si, jaká skvělá chemie mezi náma byla." Když jsme s Guano začali, bylo nám nějakých osmnáct nebo devatenáct let. Následujících dvanáct let jsme strávili jen spolu, takže mezi námi vznikla velmi silná pouta. Na druhé straně si dovedeš představit, že nám to začalo lézt na mozek. Každý z nás potřeboval zkusit něco nového a hlavně mít nějaký osobní život. Sice bylo těžké si tehdy říct, že končíme, ale teď to spíš vnímám jako období, které nám všem docela prospělo. Najednou jsme měli čas poznávat nové lidi, zažít nová dobrodružství, a když jsme se pak po letech znova sešli, každý z nás vyspěl jako člověk i jako umělec. Pauzu jsme prostě potřebovali. Věděli jsme už, čeho všeho jsme schopni dosáhnout, a náš comeback považujeme za novou epochu. Skoro jsme se cítili, jako bychom dávali dohromady novou kapelu a skládali naše první album (smích).

Ani během pauzy jste se nenudili. Když jste se s Guano Apes před šesti lety rozešli, pánská část nelenila a spolu se zpěvákem Charlesem Simmonsem založila projekt iO. Znamená obnovení GA pro tento projekt konečnou?

To bych ani tak neřekl, ale pravda je, že v současné době se všichni plně soustředíme na Guano Apes. Pro naše další projekty to ale určitě neznamená konec - vždy je pro umělce důležité, aby se mohl realizoval v různých směrech a mohl v nich uplatnit svou kreativitu. V našem případě se objevují skladby, které tak úplně nezapadají do konceptu Guano Apes, a pokud je nosíme v hlavě a nemůžeme se těch melodií zbavit, je lepší je sepsat, vytvořit a předvést je, byť pod hlavičkou jiného projektu. S iO jsme si užili spoustu zábavy. Odehráli jsme osmdesát nebo devadesát koncertů, procestovali jsme celé Německo a celou Evropu. Jakmile ale Stefan kontaktoval Sandru a řekl jí, že by rád dal kapelu znova dohromady, vrhli jsme se do toho. Pak přišel nápad s novou hudbou a se živým koncertováním. Uvědomili jsme si, co jsme naším rozpadem zničili, a přišli jsme na to, že nám to chybí. Následně šlo všechno rychle: Odebrali jsme se do zkušebny, napsali první skladby a zavzpomínali na staré, což jsme si nesmírně užili. Velkou roli zde sehráli také naši fanoušci, jejichž reakce nás povzbudily a podpořily. Netrvalo dlouho a nové album se začalo rýsovat.

A jak to vypadá se sólovou dráhou Sandry? Bude v ní pokračovat?

Samozřejmě, pořád si píše nové skladby. Stejně ale jako v případě iO se rozhodla je na chvíli dát stranou. Máme skutečně moc práce a nikdo není schopný dělat něco jiného než věci v rámci kapely. Turné a promo aktivity k desce jsou časově velmi náročné. Nemáme čas dělat nic jiného, natož pomýšlet na boční projekty. V budoucnu si ale určitě dopřejeme oddech i v rámci Guano Apes, tak proč tento čas nevyužít k další tvorbě. Jsem si jistý, že nikdo z nás se svých dalších aktivit nevzdá.

Nová placka "Bel Air" právě vychází. Co fanouškům přinese?

Stále máme tu energii, kterou jsme měli tehdy. Dostali jsme se ale na vyšší úroveň - líp se soustředíme na základní části písniček. Na novince máme spoustu tvrdých songů, jako byl třeba "Open Your Eyes". Posun se ale prostě nezapře. Setkali jsme se už i s názory, kdy za náma chodili lidi a říkali: "Sandro, teď opavdu zpíváš!" A my jim na to odpověděli: "Ne, něco takového jsme přece měli už předtím..." Je to pravda, i v naší rané tvorbě najdeš pomalé a jemné písně. Chtěli jsme se zbavit té zvukové stěny, protože se nám zdála až moc typická pro osmdesátá a devadesátá léta. Přijde nám, že až teď lidé poznávají a doceňují, co umíme.

Vzhledem k vašemu hudebnímu vývoji a k náslechu desky, který jsem měla k dispozici, mám dojem, že jste začali laškovat s elektronikou...

Máš naprostou pravdu. Ne že bychom cíleně chtěli zakomponovat prvky, objevilo se to zcela přirozeně. Sandra totiž tráví poslední roky v Berlíně a zkusila právě i elektroniku a taneční věci, což novince přidalo šmrnc. Použila třeba syntezátory a nebránili jsme jí ani my ani náš producent Jon Schumann. Za sebe mohu říct, že na této desce jsou i ty nejlepší písně naší kariéry. V porovnání s našimi předchozími nahrávkami to bude právě to ono, co vtisklo albu energii, prozářilo ho a taky přidalo trochu temnější atmosféry. Na "Bel Air" můžete klidně i tančit.

Singl "Oh What A Night" zní hodně energicky. Jaké bylo natáčení jeho videoklipu v Los Angeles?

Všichni si myslí, že je to Los Angeles, ale není tomu tak (smích). Natáčení probíhalo v Dubaji. Chtěli jsme tentokrát zkusit nějaké opravdu horké prostředí oproti klipům, které jsme dělali dřív. Jednou jsme natáčeli v minus dvaceti stupních a teď jsme na to šli úplně opačně. Celá skladba je o tom, že si užíváš nočního života. Naším cílem bylo vnést do písně pozitivní energii a teplo. Natáčení je ale povětšinou docela nudný proces - Většinu svého času se jen tak potloukáš po okolí, pak si najednou stoupneš před kameru a je to. Pak zase čekáš... Samozřejmě Sandra měla o trochu více práce (smích).

Ale stejně se zase vrátíme k Los Angeles, protože vaše deska se jmenuje po jedné z částí tohoto města. Proč? Máte k němu nějaký zvláštní vztah?

Abych řekl pravdu, nikdo z nás v této čtvrti nikdy nebyl. Líbil se nám ten název - je krátký, úderný a přitom abstraktní. Bel Air může taky někdo chápat jako místo, kam chodí bohatí starší chlápci se bavit. (smích)

Nahrávání "Walking On A Thin Line" pro vás údajně byla docela tvrdá zkouška. Stresovali jste se podobně i s "Bel Air"?

Naštěstí to tak hrozné nebylo (smích). Na předchozí desce jsme pracovali docela dlouho. Není se čemu divit. Byl to neskutečný kolotoč natáčení - promo, natáčení a zase promo. Neměli jsme čas na to být kreativní, abychom byli schopní napsat tolik skladeb, které potřebuješ k vytvoření celé desky. Tentokrát jsme nespěchali, využili jsme všechen čas, co jsme potřebovali. Neměli jsme vlastně ani management, takže jsme byli pány veškerého času. Sami jsme si organizovali koncerty a těšili se na setkání s fanoušky. Zavítali jsme do míst, kde jsme ještě před tím nikdy nebyli. Když jsme si hledali nový management, měli jsme pro novinku už polovinu písní hotovou. Docela nám to pomohlo a zbavilo velké části nátlaku. V porovnání s ostatními deskami jsme s přípravami strávili nejméně času.

Netíží vás náhodou očekávání publika? Nebo máte všechno na háku?

Nemyslím si, že je to pro nás jednoduché. Jsme nadšení a těšíme se. Kdybychom ale dělali hudbu, která by měla těšit jen ostatní, byla by dobrá jen pro ně. Pokud jsi ale umělec, tak děláš věci proto, že jsou správné pro tebe. Snažíš se podle svého nejlepšího svědomí vytvořit něco výjimečného. Když s tím pak vyjdeš před lidi, řekneš jim: "Takhle zníme teď. Pokud se vám to nelíbí, nezměníme to." Možná se naši starší posluchači s deskou tak úplně neztotožní, protože je trochu jiná. Osobně si ale myslím, že tomu tak není. Docela nám dodalo odvahu turné, které jsme podnikli před nahráváním - fanoušci nám ukázali, že nám věří.

Atmosféru nových písní budete moct vyzkoušet naživo i u nás. Co předvedete?

Ano, do Česka se moc těšíme - vždycky jsme si tam koncertování užili. V roce 2009 jsme hráli na Malé Skále a to byl opravdu skvělý festival. Kromě nových kousků zahrajeme určitě i starší hity, které nás proslavily, jako třeba "Lords Of The Boards". Pokaždé, když připravujeme playlist, snažíme se ho obměnit a osvěžit. Máme spoustu skladeb, ze kterých můžeme čerpat. Nejhorší pro nás bývá vybrat ty, které hrát nebudeme.

Poprvé vystoupíte na festivalu Masters Of Rock a pak na podzim se představíte na sólovém klubovém koncertě. Dáváte přednost klubu, nebo festivalovému pódiu?

Každé má to své. Když hraješ na festivalu, nevidíš jednotlivce, ale obrovskou masu lidí. Sám jsem trochu stydlivý a cítím to nejvíc, když jdu na scénu malého klubu. Lidi stojí přímo před tebou a vidíš jim do obličeje. Na druhou stranu je nesmírně působivé vidět tolik lidí ve festivalovém publiku.